„K čemu je nám dobrý tenhle lahvovaný jed?“ ptal se v červenci při návštěvě Chiapasu Hugo López-Gatell, v současnosti jeden z nejviditelnějších mexických politiků, který má jakožto epidemiolog na starost agendu týkající se pandemie koronaviru. Na mysli měl slazenou limonádu – průměrný Mexičan jí vypije přes 150 litrů ročně, což je nejvyšší číslo na světě, za nímž zaostávají dokonce i Spojené státy. „Říkají tomu džus, ale není to džus, je to barvivo s cukrem,“ nechal se tehdy slyšet López-Gatell a zdravotní problémy způsobené nadměrnou konzumací limonád uváděl do souvislosti i s vysokou úmrtností na covid-19, který má v Mexiku už přes 76 tisíc obětí. Zároveň bylo ohlášeno povinné označování limonád varováním o nadměrném obsahu cukru a kalorií. Celou historii připomněl v článku z 21. září internetový deník La Silla Rota, a to včetně jejího nejnovějšího dějství, kterým se stala schůzka mexického prezidenta s představiteli Coca-Cola Company. Jedna z největších světových korporací totiž kontroluje podstatnou část mexického trhu se sladkými nápoji a slova Lópeze-Gatella její představitele zneklidnila. Andrés Manuel López Obrador, známý pod zkratkou AMLO, přijal výkonného ředitele Coca-Coly Jamese Quinceyho a čtyři další členy vedení přímo ve vládním paláci, kde je v „upřímném a konstruktivním dialogu“ ubezpečil, že žádné zákazy nehrozí. Korporace se prý zavázala k postupnému snižování kalorického obsahu svých produktů, ovšem bez konkrétního plánu. Podle dalších zdrojů se má Coca-Cola podílet na programu překlenovacích úvěrů pro drobné obchody s potravinami, kde se má (opět blíže neurčeným způsobem) dbát na to, aby prodávaly i místní ovoce a zeleninu. Zatímco se někteří komentátoři ptají, jak asi tuto hořkou pilulku přijme López-Gatell, čtenář může nad fotografií prezidenta se zástupci limonádového giganta z USA meditovat o různých podobách závislosti.
Když v roce 2016 vydal Fernando Aramburu román Vlast (česky 2019; viz A2 č. 1/2020), záhy se z něj stala jedna z nejčtenějších knih poslední doby a jen ve Španělsku se prodalo přes milion výtisků. Spisovatel s baskickými kořeny v něm sleduje osudy dvou kdysi spřátelených rodin, které proti sobě postaví ozbrojený konflikt v osmdesátých a devadesátých letech, kdy ukončení činnosti organizace ETA ještě nebylo na obzoru. Jelikož kniha tematizuje hlavně traumata přeživších, pro mnohé baskické čtenáře měla takřka terapeutickou funkci. Na úspěch knihy se rozhodla navázat televize HBO Europe, která letos uvádí zpracování Vlasti v podobě osmidílné série. První dva díly televize odvysílala 27. září. Jak píše v barcelonských novinách La Vanguardia z následujícího dne kritik Pere Solà Gimferre, očekávání byla obrovská a napětí koncem prázdnin přiživil i plakát, na němž je k vidění nejen oběť teroristického útoku, ale i nahý člen ETA během mučení, což vedle španělské pravice kritizoval i sám autor knižní předlohy. Výsledek je podle recenzenta působivý, ale přece jen konvenčnější, než by se od HBO mohlo čekat – totéž by prý dokázala natočit španělská komerční televize Telecinco. V reportážích z natáčení mluví herci o síle okamžiků, kdy se mlčí, ale ty jsou zatím ve snímku vzácné: jedna z hlavních hrdinek se neustále nahlas obrací ke svému zavražděnému manželovi, druhá zase k Bohu. Práce maskérů je podle Gimferra sice úchvatná, zejména pokud jde o dobové účesy, ale téma, jako je baskický konflikt, by si zasloužilo víc odvahy. I tak jde ale oproti jiným seriálům založeným na španělské historii o výrazný nadprůměr: „Ve vyprávění o současnosti a nedávné minulosti má Španělsko velmi bídnou tradici, jejíž součástí bylo i zamlčování frankismu (…) a seriál, jako je Vlast, měl být nejspíš natočen už dávno.“
„Tajo. Jak zabít řeku“ – tak zní titulek první části reportážního cyklu, publikované 26. září v deníku El País. Tajo, které pramení v kastilských horách a do moře se vlévá v Lisabonu, je největší řeka celého Iberského poloostrova. Zhruba polovina objemu vody z horního toku je ale odkláněna do oblasti Středozemního moře přivaděčem Tajo-Segura – nepříliš známou, ale klíčovou součástí španělské hospodářské infrastruktury. Soustavu povrchových úseků, akvaduktů, tunelů a přehradních nádrží o celkové délce 292 kilometrů začala projektovat už meziválečná republika, největší část byla postavena za frankismu a celé dílo bylo uvedeno do provozu v roce 1979. Teprve tehdy se „tisíce hektarů téměř pouštního území v provinciích Alicante, Almería a Murcia mohly zázračně proměnit v ovocné a zeleninové plantáže, což rozhodující měrou přispělo k tomu, že je Španělsko považováno za ,zahradu Evropy‘“. S postupující změnou klimatu a čím dál intenzivnějším suchem ale začíná voda docházet. Některým obcím na dohled od zdrojové přehrady musí dovážet vodu autocisterna. Pokud by se ale omezil průtok přivaděčem, 80 tisíc odběratelů z řad středomořských zemědělců by muselo ve větší míře využívat vodu z odsolovacích stanic, které jsou energeticky náročné a cenu vody zvyšují. Odsolená voda má navíc mnohem nižší obsah minerálů. V dalších dvou dílech reportáže se El País věnuje problémům středního a dolního toku Taja. Kvůli nižšímu průtoku v ústí proniká slaná voda z Atlantiku hlouběji do vnitrozemí, kde se s ní potýkají portugalští pěstitelé. Jak říká Miguel Ángel Sánchez z Platformy pro obranu řek Tajo a Alberche: „Nezbývá než se o řeku začít starat.“