Afričtí kouzelníci

V sobotu 12. září představil neformální kolektiv studentů, vyučujících a členů kulturních a vzdělávacích organizací Manifest dekolonizace. V návaznosti na něj se již objevilo několik výzev adresovaných konkrétním institucím, například Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. O dekolonizaci začátkem roku psal také politolog Pavel Barša v revue Artalk, kde upozorňoval na to, že liberální triumfalismus českých elit po roce 1989, oslavující trh, demokracii a lidská práva, byl implicitně eurocentrický a rasistický. Za diskursem univerzalismu stál partikulární zájem „navrátit se do Evropy“. České koloniální minulosti se dlouhodobě věnuje například také historička Markéta Křížová, která v rozhovoru pro Deník N z 15. června tohoto roku zdůraznila fakt, že i za kávou, kterou pili čeští obrozenci, stála otrocká práce.

Jak je zvykem, vyrojilo se množství pisálků, kteří v reakci na Manifest i zmíněné články vystoupili na obranu českého národa, jemuž není třeba klást kolonialismus za vinu. Primárním cílem proponentů dekolonizace přitom nebylo vyvolávat pocit viny, ale upozornit na vlastní pozice v systému nerovností ekonomických i epistemických. A právě ono obrozenecké pití kávy tento moment dobře vystihuje. I když si Češi vymysleli sebectnostnější příběh o svém národě, z materiálních příčin vlastního blahobytu by se těžko vyvlekli. Zároveň si však už tehdy novými vyprávěními začali vyjednávat svou kulturní pozici vůči Západu.

Provincionalizace univerzitních oborů

Co tedy je dekolonizace univerzit obecně a jaký má význam pro region střední či východní Evropy a jeho humanitní myšlení obzvlášť? Například hnutí Rhodes Must Fall na Univerzitě v Oxfordu bojovalo proti „továrně na privilegia“, kterou tato univerzita v britském vzdělávacím systému představuje. Požadovalo, aby se Oxford postavil tváří v tvář svému koloniálnímu dědictví, otevřel debatu o studijních plánech a kánonu a intenzivněji řešil všudypřítomný rasismus v britské společnosti, který způsobuje, že na univerzitě nestudují skoro žádní černí studenti. Na rozdíl od českého manifestu tento protest vzešel primárně přímo od černých studentů, kteří sami čelili každodennímu útlaku a marginalizaci.

Výzvy k dekolonizaci v českém prostředí, které píší zejména bílí čeští studenti, je tak třeba spíše než jako útok na instituce chápat jako snahu o společnou reflexi vlastní pozicionality a provinčnosti. O tom, že pro proces dekolonizace je nutný právě také „epistemický obrat“, píše portorikánský sociolog Ramón Grosfoguel. Indická literární teoretička a kritička Gayatri Chakravorty Spivak dříve psala dokonce o „epistemickém násilí“, které vytváří poznání, jež staví koloniální subjekty do pozice „těch druhých“ a legitimizuje jejich podřízenost. Podle Grosfoguela se ale postkoloniální studia, jak je představuje i Spivak, do určité míry stala jen další postmoderní metodou, v níž se západní teorie a diskursy aplikují na nezápadní objekty bádání, přičemž se zapomíná na samotnou podstatu problému.

Smyslem dekolonizace tedy nutně není osvojení si postkoloniálního slovníku a jeho úspěšná integrace do metodické výbavy humanitního badatele (ačkoli na tom nemusí být nic špatného). Mnohem fundamentálnější je uvědomovat si vlastní pozici, ale i to, s kým nebo čím během své „výpravy za poznáním“ přijdu do styku, koho nevnímám nebo komu je dokonce znemožněno se na vědění podílet. Humanitní obory si totiž často teoreticky ani prakticky neuvědomují vlastní situovanost v produkci a reprodukci vědění.

Aby dekolonizace nebyla jen další metodou, ale skutečně epistemickým obratem, je třeba mimo jiné zprovincionalizovat rádoby univerzální obory, předměty a jejich obsah, případně je vhodně doplnit. O nutnosti provincionalizovat Evropu píše třeba indický historik Dipesh Chakrabarty. Světové dějiny nejsou světové, pokud se zabývají především západní Evropou a mimoevropské dějiny vstupují na scénu jen ve chvílích „střetů“ se Západem. Naopak svět mimo Evropu zůstává zpravidla úkolem pro specializované filologie (jak se vyvinuly v devatenáctém století) a areálová studia (jako dědictví studené války). Je třeba se také ptát, jakou literaturu čteme a čí hlasy upozaďujeme. Uvědomit si provinčnost doposud zřídka zpochybňovaného kánonu ovšem nemusí znamenat, že o stávajících autorech přestaneme učit nebo že budeme horečně měnit své dlouholeté zaměření. Důležité je reflektovat limity vlastního poznání.

Afrika českýma očima

Jednou z možností, jak dekolonizovat vlastní myšlení, je ptát se po tom, z čeho je vlastně naše „civilizace“ utkána. Předivo české civilizace sestává ze vztahů, figur a motivů, v nichž podstatnou úlohu sehrává globální Jih. Češi si neustále vyjednávají svou pozici na osách Východ–Západ a Sever–Jih. Například Afrika Čechům v různých dobách a podobách sloužila k ujištění se o vlastním místě na světě – pozici technicky vyspělé země založené na vědecké racionalitě, v níž tento kontinent zaujímá hierarchicky nižší postavení a je předmětem soucitu a fascinace. Afrika tak Čechům sloužila jako odrazový můstek mezi právoplatné evropské – tj. vyspělé – subjekty.

Dekolonizace se nás tedy týká už proto, jaké příběhy si vyprávíme a čeho jimi chceme dosáhnout. O tom svědčí i letmá sekvence útržků z mého vlastního archivního výzkumu, který se váže k představám o technickém a ekonomickém pokroku Čechů. Například v magazínu Věda a technika mládeži ze září 1955 se v článku o „afrických kouzelnících“ přirovnává středoafrická magie k číhošťskému zázraku – racionální socialistická věda překonává primitivismus Afričanů i katolíků. V televizním pořadu Šest naléhavých disputací z roku 1967 zase akademici představují ideu vědecko­-technické revoluce, v níž „svět dostatku ctí techniku, rychlost a komfort“ a Československo se stává součástí bohatého světa, kde se stírá rozdíl mezi Prahou a New Yorkem, zatímco záběry na zbídačenou Afriku nám ukazují, kdo zůstal v táboře chudých a komu je v duchu globálního developmentalismu (nikoli solidarity) potřeba podat pomocnou ruku. Ruku Čechům naopak ve své autobiografii Švec pro celý svět (1991) podává světoběžník Tomáš Baťa mladší, pro nějž antikoloniální a antikomunistický boj představuje prakticky totéž – více demokracie pro osvobozené národy pracující v jeho továrnách na boty. A nakonec televizní magazín Ego (1998) představuje brněnského manažera „v exotických končinách střední Afriky“, kde pracuje pro ropnou společnost Shell a s úžasem pozoruje tamní zvyky a nevybíravě flirtuje s kamerunskou princeznou.

Četba i hodnocení vědy

Ukazuje se, jak je imaginace vskutku provázaná s ekonomickou realitou. Byli to nakonec manažeři a podnikatelé let devadesátých, kteří se podobně jako pováleční stalinisté a marxističtí technooptimisté odrazili od Afriky – tentokrát proto, aby byli také západní. I česká imaginace tak přispěla třeba k legitimizaci expanze ropného kapitálu do Kamerunu. Tyto střípky dohromady skládají pestrou mozaiku různých vztahů a pozic, které utvářejí naši „civilizaci“. Objevuje se tu před námi specificky (i když ne výlučně) české užití koloniální imaginace, které operuje se známými binárními vztahy jako civilizace–barbarství nebo racionalita–primitivismus, aby se ukázalo, že i Češi patří do západního světa.

Samo vědění v Česku dnes přitom vzniká v ekonomicky značně nekomfortních podmínkách – české univerzity jsou zpravidla chudší než ty „západní“ a čeští intelektuálové se neustále vyrovnávají s tím, že sami stojí vůči západní teorii v podřízené pozici. Právě tato zkušenost by ale mohla být jen další motivací, proč řešit i vlastní pozici vůči druhým.

Je logické, že snaha o posun v epistemologii se v důsledku neobejde bez konkrétních institucionálních změn, od zadávané četby přes vypisované předměty a studijní plány až ke snaze o internacionalizaci (narážející na ekonomické překážky), přemýšlení nad způsoby hodnocení vědy a dalšími problémy, které české univerzity obecně trápí. Ignorování hlasů těch, kteří si nevydobyli místo v kánonu, ale i strukturální rasismus jsou i zdejší problémy. Je už na jednotlivých oborech a školách, aby přišly na to, jaké kroky bude potřeba dále podniknout, začít se ale dá hned.

Autor je historik.