České vysoké školy byly v drtivé většině nuceny začít vyučovat distančně. Co se na jaře jevilo jako provizorium, nyní patrně bude hlavní vzdělávací formou. Jaká je tradice distanční výuky a je možné mluvit o příležitosti pro demokratizaci vzdělávání?
To, čemu dnes běžně říkáme distanční vzdělávání, má kořeny na počátku 20. století v korespondenčních kursech, které nabízely různé vzdělávací instituce v USA, ve Velké Británii, ale i u nás. Jejich cílem bylo umožnit schopným zájemcům o studium, kteří nepatřili do privilegované střední nebo vyšší třídy, vzdělávat se vzdáleně, například při zaměstnání. Po konci druhé světové války se s nárůstem poptávky po vysokoškolském vzdělání jasně ukázalo, jak moc byly dosud univerzity elitářsky uzavřené pro nižší sociální vrstvy a neprivilegované uchazeče. Významný ideolog britské Labour Party Michael Young přišel v padesátých letech s pojmem „meritokracie“. Meritokracii chápal opačně, než jak je vnímána dnes: jako negativní důsledek upřednostňování privilegií před schopnostmi a brzdu spravedlivého přístupu ke vzdělávání. Na základním a středním stupni bojovaly labouristické vlády se silně selektivním systémem, který rozřazoval děti již velmi brzy na perspektivní vzdělávací dráhu na britských obdobách českých gymnázií (grammar school) a na zanedbávané ostatní typy škol (paralela se současným problémem s českými víceletými gymnázii není čistě náhodná). Během šedesátých a sedmdesátých let se jim postupně podařilo nahradit tento model integrovanými středními školami.
Otevřená univerzita
V oblasti vysokého školství se rozhodl proti principu výběrovosti osobně bojovat legendární labouristický premiér Harold Wilson, jenž už roku 1963 představil vizi Otevřené univerzity, poskytující vyšší vzdělání zájemcům o studium, kteří se v důsledku poválečného baby boomu na tradiční vysoké školy nedostali. Mělo jít o nový typ instituce, která zpřístupní vzdělání pomocí moderních rozhlasových a televizních technologií. Projekt, jemuž nikdo zpočátku nedůvěřoval, uvedla v život nedoceněná ministryně školství Jennie Lee a Otevřená univerzita byla slavnostně založena v roce 1969. Na základě promyšlené kombinace korespondenční, rozhlasové a televizní techniky na ni mohlo již v roce 1971 nastoupit 25 tisíc nových studentů. Od té doby se Otevřená univerzita stala nejen největší britskou univerzitou (počet studujících se blíží 200 tisícům), ale také všeobecně uznávaným „klenotem britského vysokého školství“, kde působily takové osobnosti jako kulturní teoretik Stuart Hall či sociální geografka Doreen Massey. Ve veřejném sektoru přitom byla vždy Otevřená univerzita na špičce vývoje nových technologií pro dálkové formy vzdělávání.
Víkendová frontální výuka
I české vysoké školství se na konci devadesátých let ocitlo v situaci velkého přetlaku poptávky po vysokoškolském vzdělávání, především v důsledku demografického nárůstu kohorty tzv. Husákových dětí, ale i odložené poptávky starších ročníků. Nenašel se však nikdo, kdo by otevření vysokého školství, a tedy i jeho demokratizaci podpořil významným projektem, který by z veřejných prostředků realizoval široce přístupné výukové metody, jejichž rozvoj se v době začínající zvýšené dostupnosti internetu nabízel. Vysokoškolský zákon z roku 1998 sice zavedl místo tradičního „dálkového“ studia, které se slibně rozvíjelo už od šedesátých let, i distanční a kombinované studium, stát však nechal na samotných institucích, jaké formy budou podporovat. Klasické „kamenné“ ani nově vzniklé regionální veřejné univerzity se distanční formě výuky příliš nevěnovaly. Pod nálepkou kombinované formy studia spíše pokračovaly v modelu dálkového studia, které sice částečně pojalo netradiční studentskou populaci, ale při trendu masivního nárůstu počtu studijních míst veřejné vysoké školy nezvládaly systematicky rozvíjet vzdálené formy výuky, a kombinované studium se tak často omezilo na víkendové frontální přednášky, které byly jen stručnější verzí výuky pro prezenční studující.
Odložené poptávky tzv. netradičních studujících se tak chopily hlavně soukromé vysoké školy, jejichž existenci umožnil zákon z roku 1998 a které v prvních letech vznikaly jako houby po dešti. Nabízely kombinované studium „šité na míru“ zájemcům, kteří byli již delší dobu mimo formální vzdělávání, těm, kteří nemohli dostát časovým nárokům na veřejných vysokých školách, ale i zaměstnancům ve veřejné sféře, kteří nepotřebovali nic jiného než titul. Soukromé firmy za těmito školami, zpravidla nepříliš kapitálově bohaté, však do distančních forem výuky investovaly jen tolik, kolik je donutila nutnost vyjít svým „klientům“ vstříc. Nestabilitu soukromého sektoru potvrdil vývoj posledních deseti let, kdy se kvůli demografickému vývoji počet přijatých studujících na soukromých školách snížil o dvě třetiny a počet škol klesl o čtvrtinu.
Revoluce, jež se nekoná
Zákonem definované distanční studium se tak v České republice stalo pouze nenaplněným snem. Svou roli v tom hrála i poměrně konzervativní Akreditační komise (a navazující Národní akreditační úřad), která dohlížela na kvalitu vysokoškolského vzdělávání především prizmatem klasického humboldtovského modelu univerzity. Ve výsledku tak máme dnes z téměř třinácti tisíc akreditovaných studijních programů pouze dvanáct v distanční formě, což znamená, že tato zákonem definovaná forma prakticky neexistuje. Ministerstvo školství se ani neobtěžuje ve svých statistikách sledovat distanční studium odděleně od kombinovaného. Podpora distančních metod se sice pravidelně objevuje mezi jeho strategickými cíli, reálně se však omezuje na dílčí projektové financování z evropských strukturálních fondů, které celkovou situaci příliš nezmění.
Český stát zkrátka v systematické podpoře distančních metod výuky na vysokých školách zoufale selhal. Ani levicové, ani pravicové vlády nenašly dostatek odvahy, aby nastartovaly distanční způsoby vzdělávání podobně velkým projektem, jako je britská Otevřená univerzita. Nový ministerský Strategický záměr pro následující desetiletí sice slibuje podpořit flexibilní metody výuky jako jednu ze svých priorit, ale to se v současné kritické situaci zdá být dosti opožděné.
Podstatnější zkušenost s distančním vzděláváním by totiž byla v době pandemie velkým přínosem. Umožnila by školám využít zavedený a prozkoušený systém a nespoléhat se při hromadném přechodu na online výuku pouze na individuální improvizaci vyučujících, studujících, ale i administrativního aparátu. V současnosti se zdá, že hlavním úkolem je především zabezpečit, aby se vzdělávací role univerzit úplně nerozpadla. Přispěl k tomu jistě i konzervativní přístup mnohých vysokých škol, které distanční výuku přesouvaly na druhou kolej a raději nafukovaly klasické prezenční studium s tradičními formami výuky. Existují ovšem i světlé výjimky progresivnějších škol, které se na digitální revoluci připravovaly již od devadesátých let, věnovaly se podpoře e-learningu a jsou na tom teď lépe. Jenže aktivity jednotlivců, kteří rozvíjejí svou doslova osvětovou činnost v rámci České asociace distančního univerzitního vzdělávání, jsou sice navýsost chvályhodné, ale nemohou mít systémový dopad. Přechod do virtuálního vzdělávacího světa tak pro velkou většinu z nás, kdo působíme na českých vysokých školách, znamená bolestivou zkušenost.
Autor je historik a antropolog.