eskalátor

Na první pohled to vypadá na souboj mezi svobodou a tmářstvím. Po zabití středoškolského učitele Samuela Patyho se francouzský prezident Emmanuel Macron stal velkým zastáncem karikatur proroka Mohameda, které nebohého pedagoga stály hlavu. Mnohé muslimské země se ohradily s tím, že kresby považují za rouhání, a všemu nasadil korunu turecký prezident Recep ­Tayyip Erdoğan, který označil svého francouzského protějška za pomatence. Také z řad Macronova hnutí se ovšem ozývaly podivuhodné výroky – včetně nápadu, aby karikatury byly vyvěšeny ve třídách a na průčelích škol a veřejných budov. Návrh je to trochu dadaistický, ale dobře ukazuje transformaci karikatury coby novinové rubriky ve státní ideologii vědomě namířenou proti části obyvatelstva. Minorita by se měla sklonit před novým státním symbolem, o kterém se jaksi z definice nediskutuje. A ti ostatní, kteří podrobení žádají, si mohou zachovat pocit bojovníků za svobodu, i když fakticky přešli na stranu útlaku.

O. Sojka

Komu by se chtělo jet na kole přes dvě stě padesát kilometrů v dešti? A navíc když máte v nohách tři týdny šlapání do brutálních kopců! Ani kdyby nám za to platili, řekli si po startu nejdelší etapy slavného cyklistického závodu Giro d’Italia profesionálové v pelotonu a začali stávkovat. Výsledkem spontánního odborářského protestu bylo zkrácení tratě na polovinu a navrch vítězství českého cyklisty Josefa Černého. Ten si ale tradiční odměny pro etapového vítěze ve výši téměř tři sta tisíc korun ne­­užil, protože ji ředitel závodu Mauro Ve­­gni – snad aby splnil svou výhrůžku, že za stávku někdo zaplatí – daroval ve prospěch nemocných koronavirem. Což o to, filantropii se meze nekladou, jenže ryba smrdí od hlavy, a právě hlavy v cyklistice nejpomazanější mají na svědomí čím dál náročnější trasy, které svou extrémností nemají daleko k pardubickému mlýnku na koňské maso. Důraz na atraktivitu televizních přenosů velí vymačkat cyklisty jako citron, a když se uchýlí k dopingu, odhodit je do škarpy morálního zatracení. Že jsme zdaleka nebyli svědky posledního střetu mezi závodníky a pořadateli čím dál náročnějších závodů, je skoro jisté.

V. Ondráček

Počet expertních rad na úrovni Brouka Pytlíka v tuzemsku roste podobně exponenciál­ně jako křivky šíření epidemie onemocnění ­covid­-19. Ještě dynamičtěji ovšem přibývá těch, kteří veřejně deklarují, že je vlastně v pohodě nechat důchodce umřít. Jistě, důchodová reforma se sama nevyřeší, ale způsob, jakým se k věci stavějí zástupci novodobé eugeniky, ve mně vyvolává úzkostné stavy a také spoustu otázek. Opravdu se nás nedotýká, že už si po pandemii možná s někým z přátel nebo příbuzných nikdy nepromluvíme? A jsme vážně tak cyničtí, že nám přijde v pořádku nechat umírat lidi o samotě a bez odpovídající péče? Když sleduji všechna ta emocionálně okoralá vyjádření, narůstá ve mně přesvědčení, že jsme smrt až příliš vytěsnili ze svého života a netušíme, jak vlastně doopravdy vypadá. Možná by pro začátek stačilo, kdybychom si vzpomněli, kolik lidí jsme kdy drželi za ruku, když umírali.

E. Marková

„Jasný důkaz, že příliš demokracie někdy škodí,“ nahrává v rozhovoru v říjnovém časopise Včelařství jeho šéfredaktor Petr Kolář šéfce Českého svazu včelařů Jarmile Machové, která přiznává, že v prosinci hodlá opět kandidovat na předsedkyni svazu. „Přesně tak, protože demokracie do léčení včelstev nepatří,“ odpovídá. Baví se o tom, že včelaři už nemusí povinně léčit včely podle toho, jak svaz píská. A mohou za to prý „ekovčelaři“, tedy jakási včelařská menšina, která nemá na věc správný náhled. „Spokojená mlčící většina nezmůže nic, nesouhlas svazu také ne,“ stěžuje si Machová. Místo toho, aby Český svaz včelařů v době, kdy padá jedno včelstvo za druhým, hledal cesty, jak včelám pomoci, razí tvrdohlavě cestu, která se za desítky let ukázala jako neúčinná. Tedy chránit včely léčením proti kleštíkovi, a když to nefunguje, léčit o něco víc. Samozřejmě, za pomoci léčiva od spřáteleného výzkumného ústavu v Dole. Pokud totiž demokracie omezuje ekonomické zájmy zúčastněných, je jí pros­­tě příliš.

J. G. Růžička

Malá lekce z politické geografie: zkuste se někdy podívat na leteckou mapu Santiaga de Chile. Ve změti vyprahlého okru a šedi uvidíte i ostrůvky zeleně, koncentrované vpravo nahoře. Potom si otevřete mapu výsledků referenda z 25. října, ve kterém se téměř osmdesát procent Chilanů vyslovilo pro vytvoření nové ústavy – ta současná z roku 1980 totiž byla sepsána během zavádění neoliberalismu uprostřed Pinochetovy diktatury a v zemi extrémních nerovností znemožňuje hlubší sociální reformy. Co uvidíte? Pro zachování staré ústavy hlasovaly v Santiagu jen tři nejbohatší čtvrtě – vpravo nahoře se totiž nacházejí nejen na mapě, ale i politicky a sociálně. Kromě nich odmítla svolání nového ústavodárného shromáždění už jen jedna pohraniční vesnice v Andách a téměř liduprázdné chilské antarktické teritorium (v obou místech ostatně mají nadprůměrné zastoupení silové složky). Všude jinde se lidé vyslovili pro změnu a hned večer vyrazili výsledek oslavit. Tady už otřepaný narativ o rozdělené zemi neobstojí: vidíme ghetto bohatých na pár desítkách čtverečních kilometrů, které ovšem v osmnáctimilionové zemi stále ještě drží většinu politické i ekonomické moci. Těm jediným status quo vyhovuje. Chilanky a Chilané nicméně koncem října podnikli rozhodující krok k tomu, aby je konečně integrovali do společnosti.

M. Špína