Když se podrobněji podíváme na volební mapu Spojených států, je z ní zřejmé, že v podstatě neexistuje nic jako státy preferující demokraty nebo republikány. Například o tom, že Pensylvánie nakonec připadne Joeu Bidenovi, se rozhodlo ve Filadelfii a v Pittsburghu, zbytek státu volil Donalda Trumpa. Podobně fungují volby asi všude na světě, včetně Česka. Proti sobě stojí konzervativní venkov a progresivní město. Důvodů je hned několik, jak ostatně napsal po prezidentských volbách v roce 2016 David Wong v článku Jak půlka Ameriky ztratila zas..nou hlavu, nicméně za ten nejdůležitější považuji vzdělání. Víme, že lidé, kteří jsou vzdělaní nebo po vzdělání touží, se stahují do měst. Výsledkem je venkov obývaný těmi, kteří o vzdělání zájem nemají, případně na něj prostě nemají prostředky, a často tu chybějí i kvalitní učitelé. Třeba ve Finsku tuhle nerovnost řeší tak, že učitelé a školy na vesnici dostávají víc peněz než ti ve městě. U nás i v USA chybějí vize, jak docílit toho, aby se vzdělaní lidé do vesnic vraceli a vzdělání dál šířili. Místo toho se snažíme nafouknout města. A pak se divíme, že se nůžky mezi městem a vesnicí dále rozevírají…
J. G. Růžička
Pochyby o schopnosti reprezentativní demokracie měnit společnost rostou při pohledu na americkou politiku, kde se u moci střídají strany s velmi podobnou politikou. Přesto jsou ale americké volby i něčemu prospěšné. Média tak občas napíšou o stinných stránkách nejopěvovanější demokracie světa, třeba o tom, že miliony lidí nemohou volit, protože v minulosti spáchali zanedbatelný trestný čin, či o jiné z mnoha obstrukcí, jimž čelí američtí voliči. Letošní volby pak každého stoupence antiamerikanismu musely potěšit už tím, že ukázaly, jak žalostně fungují v Americe pošta a úřady, když ještě téměř týden po volbách nebyl znám vítěz. Mluvíme přitom o zemi, která se pyšní svou technologickou rozvinutostí – ale jen v privátní a komerční sféře. A nic demokracii nediskredituje více než mizerně uspořádané volby. Bohužel si je toho dobře vědom i Donald Trump ve své kampani zpochybňující regulérnost hlasování.
O. Sojka
Letos v říjnu vyšla kniha Oksany Šalyginové, bývalé partnerky ruského akcionisty Pjotra Pavlenského, Po licu on meňa ně bil (Do tváře mě nebil), v níž vypráví o jejich vztahu. Kdysi to vypadalo, že si jsou ideálními partnery nejen v osobním životě, ale i v umělecké činnosti. Pavlenskij se proslavil výstředními protesty proti zvůli ruského režimu a Šalyginovou, která se na jeho performancích podílela, média často označovala za jeho spolubojovnici. Na konci roku 2016 museli kvůli obvinění ze znásilnění herečky nezávislého divadla Teatr.doc opustit Rusko a uchýlit se do Francie. V Paříži společně provedli další nebezpečný happening – podpálili přízemní okna francouzské centrální banky. Pavlenskij ale po tomto útoku strávil ve vězení podstatně delší dobu než jeho partnerka a dvojice se navzájem odcizila. Nyní Šalyginová ve své knize hovoří o tom, že ji Pavlenskij psychicky terorizoval, bil a znásilňoval. V rozhovoru pro ruský ženský magazín Wonderzine poukazuje na zřejmý paradox – Pavlenskij „protestoval proti aparátu násilí, vystupoval za humánnost a lidskost, sám však přitom byl přesně stejným aparátem násilí ve vztahu ke mně“. Umělec „bojoval proti moci, sám jí ale byl“.
M. Tomek
Nůž na krk dostaly ve Spojených státech sportovní kluby, které svým názvem popuzují původní obyvatele amerického kontinentu. Zatímco týmy amerického fotbalu Washington Redskins a Edmonton Eskimos se již svých „indiánských“ názvů vzdaly, hokejová organizace Chicago Blackhawks se takovému tlaku stále vzpírá. Tradiční klub popírá, že by pokračoval v postkoloniální exploataci kultury domorodého obyvatelstva, a přichází s jednou úlitbou za druhou. Před každým utkáním má být čteno z prohlášení o uznání půdy, budou oslavováni indiánští vojenští veteráni a zakázána bude i tradičně nevkusná fanouškovská výbava v podobě umělohmotných čelenek či nafukovacích tomahawků. Spíše než vnitřní potřebou morální očisty jsou však tyto kroky motivovány strachem, že by klub mohl přijít o zavedenou značku, která má mnohem větší ekonomický význam než úspěchy na sportovním poli. Ještě že podobnou debatu nesledujeme u klubu, v jehož názvu by se skvělo třeba slovo Negros a právem rozhořčené komunitě Afroameričanů by se jako náplast slibovalo pravidelné čtení z Listiny lidských práv. To by totiž bylo přece opravdu absurdní, že?
V. Ondráček
Dvanáctého listopadu byl v „konspiračním bytě“ (čti na chalupě) poblíž Minsku zadržen běloruský anarchista Mikola Dziadok. Pár hodin nato takzvaný odbor pro boj s organizovaným zločinem zveřejnil na internetu video, ve kterém se evidentně mučený Dziadok vyznává z „lásky k vlasti“. Z jeho Telegramu byla také publikována zpráva, z níž vyplývá, že bude obviněn z přípravy teroristických útoků (údajně se u něj našly výbušniny). Jeho případ tak bude pravděpodobně spojen s kauzou anarchistů Igora Oliněviče, Dmitrije Dubovského, Dmitrije Rezanoviče a Sergeje Romanova, již dříve zatčených na bělorusko-ukrajinské hranici. Vypadá to, že novodobí běloruští gestapáci dle příkladu svých ruských kolegů ze známé kauzy Síť připravují monstrproces s „teroristy“, jehož hlavním cílem bude diskreditovat pokojný běloruský protest a ospravedlnit brutalitu policejních složek. Anarchistům podle běloruského „práva“ může hrozit dokonce trest smrti. Tentýž den na následky zranění po rvačce s policisty zemřel v nemocnici 31letý Roman Bondarenko. Seznam obětí režimu roste: to je cena, kterou aktivisté musí platit za neschopnost běloruského dělnictva zapojit se do generální stávky, nedávno vyhlášené Světlanou Tichanovskou. Svědčí to také o tom, že běloruská diktatura je připravena vraždit, jen aby zastrašila obyvatelstvo a udržela se u moci.
M. Ščur