Kronikář národa

Překonávání Bílé hory četbou Jiráska

Vyrovnávání se s traumatem Bílé hory za pomoci narativu, jejž určovaly Jiráskovy romány, je specifickým fenoménem v dějinách kulturní politiky. V padesátých letech proběhla kampaň, v jejímž rámci bylo v pražském letohrádku Hvězda dokonce zřízeno Muzeum Aloise Jiráska. Cílem nebylo nic menšího než vytvořit novou paměť národa.

Bělohorská bitva byla dlouho popisována jako událost, při které se lámal příběh českých dějin. Začátek letité stagnace, marasmu a slábnutí národního kolektivu utlačovaného cizí, německou elitou. Vyprávění dějin Čechů budujících vlastní stát navzdory tlaku mocnějších sousedů, kterému dočasně podlehli v listopadu 1620, se ve svých důsledcích stalo politickým nástrojem, pomocí něhož mělo být vytvořeno Československo jako národní stát.

 

Útisk a vzepětí českého lidu

Vznik Československé republiky v říjnu 1918 byl vnímán jako akt dovršení postupného probouzení lidu spícího téměř tři století. Pod habsburskou nadvládou od roku 1620 zapomínal vše, co jej v očích vzdělanců 19. století dělalo svébytným národem – svůj jazyk, kulturu i poslání ve světových dějinách. Když Masaryk své politické působení shrnul volbou „Ježíš, nikoliv Caesar“, měl na mysli Ježíše Jana Husa a Jana Amose Komenského. V dědictví české reformace spatřoval základ pro naplnění národního …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky