Vyrovnávání se s traumatem Bílé hory za pomoci narativu, jejž určovaly Jiráskovy romány, je specifickým fenoménem v dějinách kulturní politiky. V padesátých letech proběhla kampaň, v jejímž rámci bylo v pražském letohrádku Hvězda dokonce zřízeno Muzeum Aloise Jiráska. Cílem nebylo nic menšího než vytvořit novou paměť národa.
Bělohorská bitva byla dlouho popisována jako událost, při které se lámal příběh českých dějin. Začátek letité stagnace, marasmu a slábnutí národního kolektivu utlačovaného cizí, německou elitou. Vyprávění dějin Čechů budujících vlastní stát navzdory tlaku mocnějších sousedů, kterému dočasně podlehli v listopadu 1620, se ve svých důsledcích stalo politickým nástrojem, pomocí něhož mělo být vytvořeno Československo jako národní stát.
Útisk a vzepětí českého lidu
Vznik Československé republiky v říjnu 1918 byl vnímán jako akt dovršení postupného probouzení lidu spícího téměř tři století. Pod habsburskou nadvládou od roku 1620 zapomínal vše, co jej v očích vzdělanců 19. století dělalo svébytným národem – svůj jazyk, kulturu i poslání ve světových dějinách. Když Masaryk své politické působení shrnul volbou „Ježíš, nikoliv Caesar“, měl na mysli Ježíše Jana Husa a Jana Amose Komenského. V dědictví české reformace spatřoval základ pro naplnění národního poslání šířit mravnost a humanitu. Toto poslání mělo být přerušeno násilnou rekatolizací. Poněkud abstraktní pojetí národních dějin, o které se vedl akademický spor, bylo mnohem přístupnější v beletristickém zpracování z pera Masarykova vrstevníka Aloise Jiráska. Ten ve svých románech jasně vyznačil vrchol českých dějin – husitství – i jejich nejhlubší propad: barokní dobu temna.
Zkušenosti mnichovské krize a protektorátní éry zapadaly do logiky národního příběhu střídání útisku a odporu vůči němu. Po válce se interpretace kolektivního dějinného prožitku chopil Zdeněk Nejedlý rozvinutím svých meziválečných historických úvah. V jeho pojetí byl hybatelem dějin lid zakoušející příkoří a revoltující vůči němu. Útlak národa souvisel převážně se sociální nerovností. Husitské hnutí bylo revolucí bořící feudální systém a až druhotně náboženskou reformací, rekatolizace byla znovunastolením tuhého poddanství a útokem na tradice lidu skrze katolické „ohlupování“. Zatímco Jan Hus jako kazatel pravdy a rovnosti zůstal, Komenského přeskočili v panteonu národních hrdinů Jan Žižka a Jan Sladký Kozina, vůdci lidu proti pyšným pánům-cizákům. Nejedlý svůj názor, že komunisté jsou dědici nejlepších tradic národa, opřel o svéráznou četbu Jiráskových románů a méně o výsledky výzkumu profesionálních historiků. Romanopisec Jirásek podle něj měl až magickou moc utvářet dějiny, které jsou lidu vlastní.
Kulturní politika stalinismu
V roce 1948 zahájil Klement Gottwald jiráskovskou akci, která svým rozsahem téměř neměla v padesátých letech obdoby. Duchovním otcem celého úkolu (především ve smyslu zmiňované reinterpretace Jiráskových literárních děl i postojů) byl právě ministr školství, věd a umění Nejedlý, jehož doplňoval ministr informací a osvěty Václav Kopecký.
Hlavní cíle kampaně byly stanoveny už na konci čtyřicátých let: nové vydání spisovatelových děl do 100. výročí Jiráskova narození, tedy do roku 1951, a zřízení Muzea Aloise Jiráska. Naplánovány byly také souběžné akce, které napomáhaly trvalé přítomnosti Jiráska ve veřejném prostoru. Patřilo mezi ně zfilmování jeho románů (například Temno režiséra Karla Steklého z roku 1951) či jejich divadelní adaptace, případně preferenční uvádění jeho dramat. Jiráskovy knihy byly začleněny do povinné školní četby, a jelikož byly vykládány jako reálný obraz minulosti a historická skutečnost, patřily i do výuky dějepisu. Každé nové vydání Jiráskových knih opatřoval Nejedlý poznámkami a doslovy, kterými korigoval interpretace čtenářů.
Výjimečnost jiráskovské akce lze vykreslit na příkladu Jiráskova fondu, do kterého bylo možné finančně přispívat a z něhož byl projekt hrazen. K peněžité pomoci byly kromě jednotlivců vyzvány i podniky či sdružení a instituce. Sbírka evidentně měla za cíl vzbuzovat podobnou atmosféru a pohnutí jako podpora Národního divadla a stejně tak byla líčena jako akce „zdola“. Byla však poměrně silně propagována (v tiskovinách, z úst politiků, ale i prostřednictvím výzev spisovatelů) a nakonec bylo vybráno přes dvacet milionů. Tím se zajistila i realizace Muzea Aloise Jiráska v letohrádku Hvězda, který do té doby spravovala prezidentská kancelář. Oproti regionálním muzeím zaměřeným na Jiráskovu osobnost a dílo (Hronov, Police nad Metují) měla tato expozice přiblížit výklad českých dějin a napravit význam Bílé hory.
Román jako živá učebnice
Roku 1951 se letohrádek Hvězda na Bílé hoře stal slovy autorů expozice „památníkem velkých českých dějin, podávajícím svědectví o vítězství nad bělohorským ponížením a potupou českého lidu“. Návštěvník se s intencí toho, co uvidí, seznámil ve zhuštěné podobě již při vstupu, kde zastihl sochu Aloise Jiráska píšícího dějiny ve společnosti Jana Žižky, selského rebela a velikánů národní kultury. Nechyběli zde Bedřich Smetana, Josef Václav Myslbek, Mikoláš Aleš, František Palacký či Božena Němcová. Expozice posléze nabízela pohled do dějin z perspektivy Nejedlého interpretace Jiráskových spisů.
Začátek představovala část věnující se starým pověstem českým, na kterou přímo navazovala hlavní a nejrobustnější expozice husitství. V dobovém kontextu bylo považováno za klíčové, protože představovalo první pokus lidu chopit se kormidla vlastních dějin. Zatímco román Proti všem (1893) měl být jakýmsi zásadním vyprávěním o duchu doby, práce Bratrstvo (1900–1910) zanesla do vyprávění slovenský prvek. Dále navazoval oddíl věnovaný bělohorské a pobělohorské době vyprávěný prostřednictvím analýzy románů Temno (1915), Skály (1886) a Psohlavci (1884). Zvláště román Temno předváděl Jiráskova génia, a to skrze kvalitnější práci s prameny, než jaké byli schopni profesionální historikové. Expozice byla téměř výlučně tvořena Jiráskovými texty, poznámkami a materiály, doplněnými o Alšovy ilustrace a samozřejmě Nejedlého komentáře. Ve výstavě totiž nešlo o Jiráskovy knihy, ale o vytvoření „nové“ paměti národa.
V expozici úplně zanikl rozdíl mezi historickým pramenem, Jiráskovým textem a jeho interpretací z pera Nejedlého. Jako by prozaik přímo otevíral okno do historie svým textem ilustrovaným původními kancionály nebo okovy nevolníků a vysvětlovaným Nejedlého rozbory. Cílem bylo zachytit monumentální dějiny ústící logicky v situaci padesátých let, jejichž přístupnost širokým masám měl zajistit román jako „živá učebnice“. Samotný objekt letohrádku Hvězda z 16. století hrál naprosto podružnou roli, stejně jako dějiny samotné bitvy či stavovského povstání. Hlavním záměrem bylo obsadit bělohorské návrší jako klíčové místo kolektivní paměti. Teprve v šedesátých letech, kdy se připravovala revize nastíněného pojetí dějin, přistoupilo vedení muzea k přípravě expozice věnující se bělohorské bitvě, renesanční architektuře a umění (a Mikoláši Alšovi, o jehož jméno se název muzea rozšířil).
Fakt otevření nové expozice v letohrádku Hvězda v roce 1951 nebo skutečnost, že tím byla v tomto roce z objektu vytlačena prvorepubliková připomínka legionářů jako těch, kdo dokázali bělohorskou porobu zlomit, jsou spíše symptomy širší symbolické změny ve společnosti. Když Nejedlý sděloval svým čtenářům, že pokud by na přelomu 14. a 15. století existovalo politické stranictví, byl by Hus samozřejmě komunistou, tvrdil, že tato strana představuje všechny ctnosti s touto osobností spojované. Kdo ji nepodporuje, nepatří k lidu ani národu. Moc interpretovat události typu Husova upálení či bělohorské porážky skrývá potenciál změnit aktuální dění, jakkoliv se jedná o události staré stovky let.
Odčiňování Bílé hory vedlo jak po první, tak i po druhé světové válce k legitimizaci rozsáhlých změn na venkově, postavení sudetských Němců do pozice trpěné menšiny a následně k jejich odsunu. Noví osadníci byli zavázáni posvátným odkazem psohlavců. Podobný odkaz měli ctít i příslušníci pohraniční stráže. Vznik a náplň Muzea Aloise Jiráska na Bílé hoře tak může být připomínkou nenápadné síly umění a historiografie, byť se může z dnešního pohledu zdát jako zasutá bizarnost.
Autoři jsou historici.