Kresba Vít Svoboda
„Všechno, co mi posíláš, pochází z jednoho iluminátského zdroje.“ Tak zněla zpráva mého dlouholetého kamaráda, která ukončila náš dialog ohledně pandemie nemoci covid-19 a omezení či zákazů, jež s ní souvisejí. Podotýkám, že odkazy, jimiž jsem ho zásoboval v naivní představě, že mu otevřou oči, byly z velké většiny grafy a tabulky factcheckingových serverů.
Popření patří mezi takzvané obranné mechanismy, o nichž jako první sice mluvil Sigmund Freud, ale jejich teorii pořádně rozvedla až jeho dcera Anna. Ze všech psychoanalýzou popsaných způsobů obran právě jen mechanismus popření zůstává dodnes nezpochybněn – zřejmě i proto, že různé formy popírání zjevného na sobě občas pozoruje každý z nás. V mnoha případech je popření v podstatě přirozenou prvotní reakcí, která nás může nakrátko ochránit před dopadem traumatizující skutečnosti; o patogenezi lze mluvit až v delším časovém horizontu. „Nevědět ve skutečnosti znamená nechtít vědět,“ popsal Freud v roce 1895 situaci, kdy člověk sice realitu vnímá, ale odmítá si ji přiznat. I když mu tehdy šlo především o konflikty uvnitř psyché, lze jeho zjištění dobře ilustrovat i případy, kdy popíráme něco, co souvisí s venkovní realitou.
Podle průzkumů dělaných na počátku druhé pandemické vlny je v Česku až 20 procent lidí, které bychom mohli řadit mezi popírače koronavirové epidemie, nebo spíše mezi popírače závažnosti onemocnění a míry jeho rozšíření. Jak už to bývá, zastánci těchto názorů jsou slyšet o něco více, než odpovídá jejich početnímu zastoupení, ale rozhodně jich není málo. Prakticky každý z nás už patrně někoho takového má ve svém širším okolí. Ze sociálně-psychologického hlediska zaujme, že na první pohled nepolitické téma často nejen politizovalo dosud spíše apolitické jedince, ale navíc rezonuje i v těch společenských skupinách, které bychom rozhodně nečekali na společné demonstraci. Nejkurióznějším příkladem jsou odpůrci očkování mezi rodiči, kteří se snaží své děti vychovávat v souladu s přírodou, a nyní se ocitli po boku stoupenců krajní pravice z řad fotbalových chuligánů. Spoléhat na to, že podobná nepravděpodobná spojenectví jsou pouze plodem společné záliby v konspiracích, přitom nemůžeme. Proces sebeklamu signalizuje, že se v pozadí často až excesivně suverénního jednání skrývá úzkost. „Obrana navenek a vytěsnění dovnitř“ říkají tomu psychoanalytikové.
Úzkost ze ztráty světa, na který jsme zvyklí a na němž dosud závisela kvalita naší existence, je v případě pandemie naprosto objektivní a zasáhla takřka všechny bez rozdílu. Zatímco můj výše zmiňovaný známý se jako člověk závislý na adrenalinu nechce smířit s tím, že se nedostane na hory na ledovec nebo k moři za vlnami, někdo jiný, kdo si možná dovolenou v zahraničí nemohl dovolit, kvůli epidemii přišel o práci, a tím i o vyhlídky na jakžtakž důstojný život. Prvnímu se sáhlo na pohodlnost a konzumní způsob života, druhému fakticky na život sám, ale u obou jde o úzkostnou reakci na nečekanou změnu. A lidí, kterým pandemie nějakým způsobem převrátila život vzhůru nohama, je mnoho ve všech sociálních třídách. Měli bychom to mít na paměti vždy, když se s nějakým druhem „covidové negace“ setkáme.
Obrana se často zaměňuje za jiný psychoanalytický termín, totiž odpor. Možná i z toho důvodu, že sama nezřídka v odpor vyústí, což koneckonců můžeme vidět i v dnešní české společnosti. I když nás popíračství covidu provází už od objevu nemoci, zdá se, že s rostoucími dopady epidemie neztrácí na síle. Na začátku druhé vlny akcelerovalo i „antirouškařské hnutí“ a nic na tom nezměnily ani rekordní počty mrtvých a přeplněné nemocnice. Jako by na tlak bylo třeba reagovat protitlakem, posunem od obrany k houževnatému odporu.
Můj známý nakonec nemoc s největší pravděpodobností sám prodělal – s jistotou to nelze říct, protože i když věděl, od koho a kdy virus chytil, podrobit se testu bylo proti jeho přesvědčení. Vzhledem k tomu, že měl poměrně lehký průběh nemoci, jeho názory se nijak výrazně nezměnily. Zato se zřejmě poprvé v životě politicky angažuje a zjišťuje, že v tom vůbec není sám. Mohl bych se utěšovat tím, že popření lze psychologicky vykládat i jako první fázi přijetí, jenže to zní až příliš alibisticky. Fenomén anticovidového popírání se projevuje jako kolektivní sociální neuróza, což je výsostně politické pole, kterému se klasická psychoanalýza s přísně dyadickým zaměřením vždy zdaleka vyhýbala. Snad s výjimkou Ericha Fromma či Wilhelma Reicha, jenž se politizace psychologických věd nebál a diagnózu jedné kolektivní neurózy vypracoval v knize Masová psychologie fašismu z roku 1933. Odhalení kolektivní neurózy ovšem rozhodně nepředpokládá možnost celoplošné léčby. Takový terapeut se – možná naštěstí – ještě nenarodil.
Přesto bychom si pro případné polemické střety s popírači v našem blízkém okolí mohli z terapeutického arzenálu něco vypůjčit: fáze akceptace vlastního odporu předpokládá pocit bezpečí, a toho se v době kulturních válek popíračům vcelku pochopitelně nedostává. Pokud to situace umožňuje, zkuste ho aspoň trochu navodit. Pro začátek to pomáhá víc než přísně exaktní racionalizace.