Cítit se provinile je privilegium

S Janem Mockem o katastrofickém myšlení a trapnosti

S divadelníkem Janem Mockem jsme hovořili nejen o jeho nové inscenaci I am the problem, ale také o významu živé kultury, pokrytectví, kulturních válkách, generačních sporech a všudypřítomnosti viny a trestu.

Jakou funkci má ve vaší poslední inscenaci I am the problem oslovení publika?

Snažíme se v divácích vzbudit pocit viny. Představení má jednoduchou strukturu. Nejdřív herci říkají, co sami dělají špatně. Pak svou pozornost obrátí na jednoho z trojice, který se necítí dostatečně provinile, a vysvětlí mu, proč se tak cítit má. A když už má každý ve hře máslo na hlavě, ještě jako poslední, na které se neukázalo, zbývají diváci. V Česku oslovením publika často vznikla trapná atmosféra, lidé se báli mluvit, možná i proto, že představení bylo v angličtině. Ze zahraničí mám zkušenost, že si publikum interakci více užívá. Baví mě, že diváci většinou řeknou něco nepředvídatelného, neočekávatelného a mnohem zajímavějšího než herci na jevišti. A koneckonců ani trapnost není na škodu.

 

Proč je ústředním tématem právě vina?

Když jsme začali vytvářet myšlenkové mapy nové inscenace, přišli jsme na to, že nám vědomí složitosti světa brání v aktivitě. Když něco uděláme, zároveň …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky