V roce 2019 průměrný obyvatel Česka ujel vlakem víc než tisíc kilometrů – poprvé od hlubokého propadu v devadesátých letech. Z údajů postupně zveřejňovaných na stránkách Eurostatu vyplývá, že českých 1015 kilometrů vůbec není špatný výsledek: v sousedním Německu to i při delších vzdálenostech a vytrvalých investicích do infrastruktury bylo jen o 190 kilometrů víc. Na prvním místě z unijních zemí se drží Rakousko, zatímco Itálie nebo Španělsko navzdory rozsáhlým sítím rychlovlaků za českými čísly zaostávají. Když k tomu připočteme údaje za linkové autobusy a MHD, vycházíme ze srovnání jako šampióni ve využívání veřejné dopravy. Sice si stěžujeme, jak je pomalá, ale klíčové je, že jezdí často a skoro všude, tvoří provázaný systém a není neúnosně drahá. Letos se nicméně o osud veřejné dopravy v Česku začínám vážně obávat, a to už podruhé. Poprvé to bylo kvůli koronaviru, ale kdo cestoval o prázdninách, viděl, že ochota přesouvat se jinak než autem nezmizela. Horší dopad mohou mít antisociální sklony českých politiků. Pokud daňová reforma ve prospěch bohatých skutečně odsaje z veřejných rozpočtů desítky miliard, hrozí železnici, místním autobusům i MHD další kolo stagnace a úpadku. A zatímco vakcína proti covidu je prý na spadnutí, o povinném očkování poslanců proti destruktivnímu zacházení s veřejnými službami zatím není ani slechu.