Jan Horníček
Čarostřelec
Knižní klub 2020, 264 s.
Literární cenu Knižního klubu letos získal debutant Jan Horníček za historický detektivní příběh z konce 18. století. Děj se odehrává ve sněhem zavátých Jizerských horách kolem Hejnic, Frýdlantu a Jizerky a zachycuje vyšetřování svatokrádežného vyloupení hejnického kostela. Vyřešit ho přijíždí generální sekretář hradeckého biskupa otec Vilém, kterého tíží jezuitská minulost a rozpolcení mezi vírou v Boha a osvícenskou etikou. Už po prvních pár stranách, když se Vilém v dostavníku seznámí s podivným doktorem Šulcem a zkazkou o čarostřelcích, jejichž kulkám nelze uniknout, začíná být jasné, že půjde o víc než o banální vondruškovské prostocviky. Otec Vilém se svým společníkem Šulcem vytvoří velmi živou a značně protikladnou dvojici, která v zapadlém koutě mocnářství rozkrývá kromě ukradených hostií také několik vražd, pletichy zkorumpované církve, zájmy tajné zednářské lóže, pruskou špionáž, pašerácké rejdy i tajemné sebevraždy mladých dívek. Ano, dějových odboček je tu dost, ale dojem přehlcenosti nebo přílišné efektnosti nemáme ani chvíli. Kniha má totiž téměř vše, co by mělo být vlastní dobré detektivce: dobře vykreslené typy, rychlý děj, stupňované napětí a vlastně i mírně ironickou hru se žánrovými proprietami a stereotypy. Horníček navíc povedeně vykresluje psychologii postav a klade proti sobě morózní atmosféru pověstí a drsnou jizerskou přírodu. Ta zde má až klostermannovské přesahy zejména v okamžicích, kdy vypravěč líčí tvrdý život horalů, kteří by bez pašování zboží a jiných nezákonných činností nepřežili zimu. Zábavné, napínavé, chytré.
Karel Kouba
Alois Jirásek
Staré pověsti české
Host 2019, 318 s.
Staré pověsti české jako soubor historických vyprávění, legend a povídek Alois Jirásek dokončil v rukopise 1. července 1894. Kniha vycházela nejprve v sešitech, později ve vydáních knižních a lze ji bezesporu řadit k literárním stálicím česky psané literatury. Autor přiblížil současnosti vyprávění jak ze známějších kronik období raně středověkého až barokního – Kosmovy, Hájka z Libočan, Dalimilovy či Bohuslava Balbína –, tak z děl méně známých, ale opírá se i o autory období mladšího, jako třeba o Josefa Svátka, německé spisovatele nebo o sbírku židovských legend Sippurim ze století předminulého. Nevyhnul se ani motivům z takzvaných Rukopisů. Akademické kritické vydání Starých pověstí českých je určeno milovníkům originálu, kteří ocení zachování libozvučnosti češtiny z doby jejího košatého rozvoje, a dramatickými tématy bude jistě inspirací pro další rozvoj básnictví, historické beletrie a zřejmě i pro jiné obory umění, jak tomu bylo již v době vzniku Jiráskova díla. Jirásek vytvořil beletrický národní epos, kterému lze vytknout ledasco, ale přednosti najisto frapantně převažují. Zůstává dál čtivý a inspirativní pro všechny generace (předškoláky, poškoláky i seniory) a vybízí k dalšímu bájení, pábení a tvorbě historek, anekdot i keců hospodských, totiž toho, co v čase pasivního přijímání televizního programu trochu chřadne – živé mluvy a vypravěčství o dění dávném i méně dávném. Čtivo vždy doporučené!
Vít Kremlička
Anna Maria Ortesová
Žalostící stehlík
Přeložil Jiří Pelán
Rubato 2019, 512 s.
Druhý český překlad z díla italské autorky Anny Marie Ortesové pokračuje v linii, kterou představovala už její novela Leguánka (1965, česky 1997). Žalostící stehlík, vydaný v originále roku 1993, se však tentokrát neodehrává v heterotopii ostrova, ale na jihu Itálie začátku 19. století. Neapol v románu figuruje jako mámivé město, kde se zářivá a pitoreskní skutečnost prolíná s temnou a neuchopitelnou fantaskností. Přestože zde najdeme motivy dvojnictví, magie či zvláštních metamorfóz, spíše než o fantazijní text hoffmannovského typu jde o příběh přeludný, kde není jasné, co je pravda, co touha, sen či tušení. Uvolněná imaginace se hrdinům vlamuje do prostého a utříděného života a ukazuje jim jeho netušené stránky. Vyprávění je založeno na principu postupného odkrývání vrstev a odhalování motivací jednotlivých postav. To často vede k nepřehlednosti či nejasné hranici mezi lží, pomluvou a fakty – Žalostící stehlík však není postaven na dramatickém příběhu, ale na originální poetice. Barvitý a překypující jazyk s rozbujelým lexikem jako by směřoval k jižanské pestrosti, nakonec ale příběh téměř barokně zatěžká smutkem. Motiv stehlíka v tomto „románu melancholie“ představuje radostnou lehkost a unikavost, ale i lásku a bolest, nedílně spojené v nenaplněné touze. Od sentimentality a melodramatičnosti jej uchraňují vypravěčské komentáře a vstupy, jež leckdy s ironií pootáčejí perspektivu scén a obohacují text o další roviny.
Klára Soukupová
Marek Pavlík (ed.)
Regiony budoucnosti. Spolupráce, bezpečí, efektivita
Grada 2020, 224 s.
Regionální rozvoj se v poslední době dostal do popředí zájmu, zejména pak vzhledem k postupujícímu vylidňování venkova a rozrůstání velkých měst. Jistě by bylo dobré tento trend zastavit a nabídnout především mladým lidem, kteří odcházejí z menších sídel, lepší perspektivu, kvalitnější místní služby a snazší přístup ke kultuře. Kdoví, zda se koronavirová pandemie nakonec nestane faktorem, který život na venkově zvýhodní. Autoři sborníku o ní ale ještě neměli ponětí, a tak nabízejí nejrůznější řešení problému, jak udržet obyvatele v regionech. Knihu otevírá trochu suchopárný výklad o tom, jak vlastně kvalitu života hodnotit. Zajímavější jsou konkrétní příklady dobré praxe v regionálním rozvoji, z nichž se čtenář dozví, jak se dělá městský energetický management v Litoměřicích nebo jak fungují místní akční skupiny ve Středočeském kraji. Je zde také kapitola věnovaná knihovnám nebo zamyšlení nad budoucí podobou tras pro pěší turisty. Celá publikace směřuje ke strategickému plánu, jak by měly vypadat regiony v roce 2050, tedy v době, kdy „smart“ nebudou už jen lavičky, ale snad i energetika a veřejná doprava. Sborník uzavírají odpovědi „spoluautorů knihy a dalších významných osobností“ na otázku, jak si regiony roku 2050 představují. Knize, která může pomoci v orientaci komunálním politikům, lze vytknout hlavně kolísavou úroveň textů, danou širokým autorským okruhem.
Jiří G. Růžička
Smysl života
(Was wir wolten)
Režie Ulrike Koflerová, Rakousko, 2020, 93 min.
Premiéra 11. 11. 2020 (Netlfix)
Pod neskromným českým názvem Smysl života se ve skutečnosti skrývá komorní vztahové drama, které celkem úspěšně vykresluje stojaté vody vleklé manželské krize. Pár, jemuž se nedaří počít dítě, tráví dovolenou na Sardinii. Ve vedlejším bungalovu v turistické ubytovně bydlí rodina, v níž je naopak dětí několik, a ta začne sloužit jako katalyzátor zdánlivě poklidného soužití ústřední dvojice. Debutující režisérka Ulrike Koflerová vytvořila modelově přehledný půdorys plný jednoduchých opozic a zřetelných konfliktů. Její postavy jsou plně definované několika problémy, které známe a od začátku jim rozumíme. Finále filmu pak působí jako katarze, jež je k vyprávění přilepená skoro z povinnosti. Koflerové se nicméně na tomto přehledném hřišti daří budovat přesvědčivé, civilní a působivé situace plné vnitřních tenzí, které autorka nemusí doslovně pojmenovávat, protože je zvládá skvěle naznačit a vplést do samotných všednodenních situací. Ostatně nedostatečnost nebo spíš povrchnost komunikace mezi oběma páry je jedním z hlavních témat snímku. Smysl života, který to dotáhl až na rakouského kandidáta na Oscara za neanglicky mluvený film, tak v rámci realistických studií mezilidských vztahů nabízí poměrně hodně a ještě víc slibuje, pokud bude Koflerová pokračovat v natáčení dalších titulů. V hubené nabídce artových filmů letošního roku, kdy distribuci kralují streamovací služby, subtilní kvality tohoto snímku vyniknou o to více.
Antonín Tesař
Pohled do okna
Galerie Fasáda, Praha, 20. 9. – 31. 12. 2020
Neudržovaný dům v pražské Divadelní ulici dostal během září novou funkci – jeho čelní strana se stala výstavní plochou spadající pod centrum pro design a umění SmetanaQ a příznačně pojmenovanou Galerie Fasáda. V rámci zahajovací výstavy s ještě příznačnějším názvem Pohled do okna čtrnáct z patnácti prázdných oken budovy obsadily obrazy od českých umělkyň a umělců. Jednotlivá díla mají otevírat pohled do uzavřených domácností, v nichž v posledních měsících často trávíme více času než dříve. Mimo to mají reflektovat intimní vztahy mezi námi a našimi bližními a také způsob, jakým se vztahujeme k veřejnému prostoru. Takové zadání aspoň dostali oslovení výtvarníci a výtvarnice, mezi kterými najdeme například Petra Písaříka, Veroniku Šrek Bromovou, Jakuba Špaňhela, Sofii Švejdovou nebo Julia Reichela. Někteří se úlohy drželi více, někteří méně. Výsledkem je pestrá a zároveň velmi nesourodá směska obrazů, mezi nimiž vlastně nejsou žádné patrné souvislosti a které spolu i kvůli rovnoměrnému rozložení danému uspořádáním oken nijak nekomunikují. Ani ve výběru oslovených umělkyň a umělců nelze najít nějaký smysluplný klíč – jde o osobnosti pracující s rozličnými médii, tématy a často také s naprosto odlišnými přístupy k umělecké tvorbě. Ačkoli nelze mluvit o promyšleném kurátorském konceptu, projekt Fasáda sám o sobě jistě opomenutelný není. Právě teď je umění ve veřejném prostoru potřeba více než kdy jindy.
Natálie Drtinová
Jan Mocek
I am the problem
Alfred ve dvoře, Praha, premiéra 5. 10. 2020
Jsem problém, protože jsem gay a neumím mluvit se ženami, protože nezalévám kytky a kupuji si drahé telefony. Novou inscenaci Jana Mocka I am the problem [viz rozhovor na s. 13] definuje všudypřítomný pocit provinění v současné společnosti závislé na sociálních médiích a konzumaci. Nejprve sledujeme zpověď v prázdném prostoru před kamerou, pouze člověk a jeho filmem medializovaný obraz. Na stěně zadního prospektu vidíme kamerový přenos mluvčího – a jeho ducha, cosi, co vydává velmi slabý signál, ale stále je to přítomné. Obraz se postupně zasekává, místy se live stream magicky promění v záznam přítomného okamžiku, ale v jiném prostorovém řešení. Který z obrazů je pravdivý? Od slov se dostáváme k pohybu, a pak k úplné tmě. Realita je neustále zpochybňována. Je náš obraz závislý na tom, co děláme a co si myslíme, nebo na tom, jak se na nás dívají ostatní? Inscenace je jednoduše vystavěná, využívá ovšem poměrně sofistikovaných skrytých motivů, které na prožitek diváka nakonec působí výrazněji než to, co je vyslovené. Kamera zastupuje virtuální prostor scénograficky řešený prázdným jevištěm. Jako bychom se na moment dostali do vyprázdněného, a přitom přeplněného prostředí médií. Nebo snad do stejně přeplněného prostoru lidské mysli? Inscenace osloví diváka, který od divadla očekává impuls k přemýšlení. Mocek se nesnaží o skryté metaforizování, místo toho jasně a zřetelně už na začátku nastíní, o co jde, a toho se prakticky po celou dobu drží i přes malé „tvarové“ nesrovnalosti v celku inscenace.
Alice Škrlantová
Manonmars
In Colour
LP, Young Echo Records 2020
Dobře prodat svou barvu tím, že najdu její příhodný stupeň (viz A2 č. 26/2014 s tématem Černá), je klíčová strategie mainstreamových rapperů, jež má zákonitě i svůj negativ v étosu nezávislé scény. A čím víc je průměr dnešní rapové produkce přitahován příslibem, že černá nebo bílá bude zářit a vynášet třeba jen symbolický kapitál, tím odvráceněji působí „matná“ identita solitérů-romantiků. Něčím podobným, jako byly pro pop romantické balady Deana Blunta, ukrytého při vystoupeních za černým bodyguardem, kouřem a oslepujícím stroboskopem, je pro současný hip hop tvorba Manonmars. Už jeho eponymní album z roku 2018 znělo, jako kdyby Ghost Dog ze stejnojmenného Jarmuschova filmu odříkával kodex městského samuraje do zvuku autorádia, v němž se pomalu zamotává kazeta s ranými nahrávkami Dirty Beaches. Ale všechna tato přirovnání jsou příliš květnatá ve srovnání s intimitou rapperovy noční dikce. Ta je skoro na hranici samomluvy – sedativní, neautoritativní flow, jako když „prší na prázdný dům“. Nevzdal se jí ani na čerstvé novince, pod niž se o něco výrazněji podepsali hosté a členové labelu Young Echo, bristolského kolektivu rozkročeného mezi grimem, dubem (Neek, Kahn) a experimenty (Vessel, Ossia). I v kontextu jeho vlastního gangu vyniká role, kterou Manonmars ve svém hudebním „deníku jakési postavy“ přijímá a dokumentuje: „Když je tvoje rodina bílá, a ty ne, je to něco jiného.“ A možná i proto na novinovém papíře není dobře vidět obal nové desky – černá se příliš rozpíjí.
Ondřej Parus