Victoria Mas
Bál šílených žen
Přeložila Alexandra Pflimpflová
Odeon 2020, 200 s.
Fantastická novela francouzské autorky Victorie Mas Bál šílených žen na příběhu internované chovanky Eugenie v pařížském ústavu pro choromyslné Salpètrière v roce 1885 ilustruje začátky moderní psychiatrie. Hlavní hrdinka komunikuje s duchy zesnulých, a když ji rodina pošle za mříže blázince, změní život přinejmenším své ošetřovatelce Geneviève. Ta již ale dávno patřila mezi pacientky… V žánrové směsici si může autorka dovolit ledacos – mísí prvky realistické s fantastickými a výsledek působí jako navoněný brak. Náznaky vypodobňuje psychiatrické dění konce předminulého století na pařížské klinice, výzkumy hysterie na medicínském poli Jeanem-Martinem Charcotem, jež byly předstupněm k výzkumům Sigmunda Freuda. Do realistického rámce vplétá značně obskurní duchařskou historku. Výsledek působí rozporně, otrlého čtenáře však pobaví popisem duchařských autosugescí chovanky Eugenie, až mu připadne, že se ocitla v ústavu pro choromyslné ženy plným právem jako fůry dalších věštkyň, chiromantů a podobných parapsychologických existencí, zneužívajících prosťáky ke své bídné obživě. I charakteristika společnosti z Montmartru zaujme: „V té spoustě zdejších kabaretů a nevěstinců se shromažďují samí zhýralci a zlodějská chátra, lehké holky a nevěrní manželé, různí výstředníci a umělci.“ Co chce zůstat upadlé, neradno zdvihat.
Vít Kremlička
Héctor Tizón
Strasserova žena
Přeložil Jan Machej
Runa 2020, 110 s.
V českém překladu již šestý titul argentinského spisovatele Héctora Tizóna nevznikl dle autorových vlastních slov v předmluvě „na základě předem vytvořeného schématu, nýbrž je výsledkem nejasných vzpomínek“. V zapadlém koutě na severu Argentiny se setkáváme se stavitelem mostů Němcem Strasserem, jeho ženou Hilde a také s jeho pravou rukou, Maďarem Janosem. Trojici hrdinů, kteří do Argentiny uprchli před nástupem nacismu, však tíží minulost a obavy o svět, jejž nechali za Atlantikem. Deziluze umocněná cizotou prostředí, neporozuměním s místními Indiány i dělníky na stavbě přivádí Strassera k alkoholismu. V budování mostu uprostřed džungle nevidí žádný smysl. Jeho žena najde zalíbení v podivínském Maďarovi, který ji však odmítne. Janosovi se zase nedaří zapomenout na zkušenost ze španělské občanské války, v níž bojoval na straně protifrankistických sil. Komorní, melancholický příběh, ve kterém vše spěje k neodvratné katastrofě, je plný situací, jež autor nechává pouze v náznaku. Tato nedořečenost umocňuje dojem mlhavého, pokřiveného rozpomínání. Pokud je Jorge Luis Borges autorem, jenž se (vedle fantastických povídek) zabýval především ohledáváním argentinské identity ve snaze osvobodit ji z oparu neurčitosti a dát jí jasnější tvar, pak Héctor Tizón je spisovatelem definujícím cizost, rozčarování a skepsi Evropanů, kteří čekali, že jim Argentina bude novým domovem. Tizónovi zkušenost politického uprchlíka nechyběla. Snad i proto se rozhodl tuto „nejasnou vzpomínku“ zachytit.
Petr Šmíd
Tomáš Nigrin
Od nepostradatelnosti ke stagnaci? Železniční odvětví v Československu v 70. a 80. letech 20. století
Dokořán 2020, 267 s.
Československé státní dráhy se za normalizace staly obětí vlastního postavení a svých úspěchů v minulých dekádách – tak by se dala shrnout hlavní teze monografie Tomáše Nigrina z Fakulty sociálních věd UK. Zatímco ještě v šedesátých letech ČSD držely krok se západoevropskými železnicemi, o dvacet let později už jim docházel dech – i když pořád dokázaly přepravovat výrazně vyšší podíl zboží i osob a „plnit plán“, co do rychlosti, spolehlivosti a kultury cestování povážlivě zaostaly. Stát sice neustále zdůrazňoval jejich strategickou úlohu (což zase nepřestává zdůrazňovat autor), ale ta spočívala hlavně v přepravě uhlí. Některé tratě v severních Čechách už byly tak přetížené, že se na ně doslova nevešly osobní vlaky; a peníze na investice chyběly i proto, že drahám v zájmu sociálního smíru nebylo od roku 1953 až do roku 1989 dovoleno zvednout jízdné ani o haléř, třebaže mzdy rostly. Současně stát začal železnicím sám budovat konkurenci v podobě dálniční sítě. Možná nejzajímavější jsou pasáže o vztazích se sousedními železničními správami: s tou západoněmeckou například ČSD provozovaly korektní a de facto autonomní diplomacii. Vedle mnoha údajů poctivě získaných z archivů a ročenek obsahuje kniha i řadu opakujících se formulací – a je trochu škoda, že tu místo nich nezazní aspoň stručné pokračování příběhu. Teprve devadesátá léta totiž znamenala pro naše dráhy období nejhlubší stagnace.
Michal Špína
Julia Shawová
Zlo
Přeložila Petra Miketová
Paseka 2020, 299 s.
Forenzní psycholožka Julia Shawová ve své knize vykresluje téměř všechny podoby zla, které jsou lidé schopní páchat na ostatních živých bytostech. Od různých typů agrese se postupně dostáváme k psychologii vraždy, sexuálním deviacím, kyberzločinům, novodobému otroctví, zlu ve jménu kapitálu, nacismu, znásilňování až k terorismu, abychom došli k uvědomění, že všechny tyto činy neprovádějí pouze psychopati s pokřiveným vnímáním hodnot, ale v naprosté většině případů je mají na svědomí takzvaní obyčejní lidé. Tato studie „lidského pokrytectví, absurdity zla, každodenního šílenství a empatie“ zřetelně odhaluje, že schopnost dopouštět se zla si v sobě neseme všichni. Je totiž součástí naší společnosti, protože je zároveň integrální součástí lidství. Shawová se v knize pomocí konkrétních případů, odborných studií a vědeckých experimentů snaží přiblížit vznik počátečního impulsu agrese – ať už je jím vyhrocená situace, ve které cítíme potřebu násilné reakce, zkrat, touha, osobní profit nebo psychologie skupinového myšlení. Autorka nás ovšem nenutí s hrůznými činy souhlasit ani soucítit s jejich pachateli. Pouze dokazuje, že dehumanizace zločinců – tendence chápat je jako zrůdy z druhé strany barikády lidskosti – je nesmysl. Kniha podněcuje ke komplexnímu přemýšlení o temných stránkách člověka, protože pochopení zla je hlavním nástrojem k jeho identifikaci, která zvyšuje šanci zabránit jeho rozvinutí ve světě i v nás samotných.
Zdeňka Beranová
Vánoční kronika: druhá část
(The Christmas Chronicles 2)
Režie Chris Columbus, USA 2020, 112 min.
Premiéra 25. 11. 2020 (Netflix)
Kurt Russsell jako Santa Claus. Tak by se dal shrnout koncept dva roky starého rodinného filmu Vánoční kronika. Byl to standardní tuctový vánoční příběh o dvou dětech, které na Štědrý den potkají Santa Clause a během fantaskního dobrodružství vyřeší své vnitřní tenze a nalomené vztahy. Význačný na něm byl vlastně jen Russell, který dokázal propojit své charisma přímočarého, prostořekého kovboje s postavou symbolizující vánoční pohodu. Letos natočený druhý díl zdánlivě nabízí mnohem víc. Režíruje ho veterán rodinných filmů Chris Columbus (Sám doma, Harry Potter a tajemná komnata) a je pojatý jako velkolepá akční podívaná o zlém vánočním skřítkovi, který chce zničit Santovo království. Vánoční kronika 2 připomíná až téměř superhrdinský film – takhle nějak by Santa Clausovo filmové dobrodružství mohlo vypadat, kdyby šlo o postavu nakladatelství Marvel. Zároveň je ale snímek ve výsledku ještě o něco plošší a bezradnější než jeho předchůdce. Téměř vůbec totiž nefunguje jako vánoční film. Příběh o dvou partách, jedné hodné a druhé zlé, které bojují o magický artefakt, používá Vánoce opravdu spíš jako kulisu. První díl, v němž se Santa mimo jiné neustále potkával s dospělými, kteří dávno zapomněli na své dětské sny a přání, měl nakonec k atmosféře vánoční zázračnosti a melancholie mnohem blíž než Columbusova přezdobená, profesionálně zvládnutá, ale ve výsledku prázdná show.
Antonín Tesař
Jacob Broms Engblom
Sticks and Stones
ScreenSaverGallery, od 3. 12. 20202
Zatímco střídání fyzických výstav vyžaduje jistý čas na deinstalaci a instalaci, ScreenSaverGallerry mění svůj obsah ze dne na den – projekce na našich obrazovkách se nahradí jinou, aniž bychom pocítili jakoukoli pauzu. Projekt avatarky LaTurbo Avedon, která byla mimo jiné hostkou loňské Přehlídky animovaného filmu (PAF), tak začátkem prosince vystřídal projekt švédského digitálního umělce Jacoba Bromse Engbloma s názvem Sticks and Stones (Klacky a kameny). Engblom mezi lety 2012 a 2015 spravoval digitální galerii Idle Screenings, postavenou na stejném principu, jako je ScreenSaverGallery. Stačí si stáhnout program, který vám na obrazovku namísto spořiče vysílá uměleckou tvorbu. Jde tak mimo jiné o skvělou příležitost k přestávce v práci – člověk se může opravdu odtrhnout od předchozí činnosti a zaměstnat svou mysl jiným způsobem. Engblomovo dílo, jehož název odkazuje k technologickému pokroku, je zároveň nepřehlédnutelné – rozparcelování obrazu do menších čtverců, které je vidět například i v jeho další právě probíhající výstavě (Observations I), nabízí téměř třicet pohyblivých polí. Název Stick and Stones odkazuje k technologickému pokroku našich předků, hlavním předmětem díla je zde však posun ve výcviku umělé inteligence, jehož vizualizaci spořič zobrazuje. Projekt byl součástí letošního ročníku PAF, do jehož programu umělec přispěl i přednáškou, v níž publiku přiblížil svou práci s umělou inteligencí.
Natálie Drtinová
Daniel Keyes
Růže pro Algernon
CD, OneHotBook 2020
Americký spisovatel Daniel Keyes je s trochou nadsázky autorem jediného textu. Jako povídka vyšly Růže pro Algernon v roce 1959 a autor za ně získal cenu Hugo, v roce 1967 pak za jejich románovou verzi obdržel cenu Nebula. V češtině povídka vyšla v antologii Vlak do pekla (1976), román až v roce 2000. V té době už ale sklízela své růže divadelní adaptace Divadelního spolku Kašpar, jež se hraje od roku 1993 dodnes. Hlavní roli, Charlieho Gordona, ztvárnil Jan Potměšil, jenž se ujal i načtení románové verze. Projev mentálně zaostalého Charlieho odpovídá vyjadřování pětiletého dítěte, což Potměšil dokázal skvěle vystihnout. Pracovní hlášení, které hrdina podává, dokumentují následky operace, která mu má postupně zvýšit IQ, a tím i kvalitu života. Charlie se po operaci sice skutečně stává chytřejším, zároveň ale odhaluje, že lidé kolem něj nejsou vždy tak přátelští, jak si myslel. Jako jediný opravdový kamarád mu nakonec zůstane pokusná myš Algernon, která operaci také podstoupila. Autor se pokouší ukázat, že samotná inteligence nemusí znamenat vstupenku do šťastnějšího života – často je tomu spíš naopak. Ve svém psychologickém experimentu používá zkratku – je zřejmé, že v realitě by Charlie nemohl získat během krátkého času takový objem vědomostí, jaký jinak člověk sbírá celý život. Román, který v pečlivě načtené audioverzi trvá přes osm hodin, přes tuto drobnou nelogičnost dokáže posluchače nejen dojmout, ale také přinutit k přemítání nad tím, co že to ta inteligence vlastně je.
Tereza Zubatá
Povodí Ohře
Dva trámy na kříž
LP, Naše desky 2020
Iluze originální tvorby coby umění původních forem zmizela už dávno. Zároveň by ale nebylo fér odepírat hudebníkům možnost tvořit jedinečné nahrávky. Druhé album chebské kapely Povodí Ohře vyšlo tři roky po eponymním debutu, který tuzemská kritika přijala s nadšením a za nějž skupina získala cenu Vinyla. Psalo se o spojení špinavého posthardcoru s romantikou country, o traumatech českého pohraničí a východním westernu. Letos hudebníci (známí také z kapel Esgmeq, Esazlesa a Climatizado) přišli s koncepční deskou, na níž se snaží své syrové, existenciální poselství vyklenout do souvislého oblouku. Jak naznačuje titul Dva trámy na kříž, činí tak za pomoci křesťanské symboliky, chápané zároveň jako odkaz minulosti, ze které zůstaly ruiny, čímž se frontman a textař Sisi vrací ke své regionální inspiraci. Přibylo patosu, zůstává garážová atmosféra. Žánrové odkazy nám toho nicméně o albu moc neřeknou, pokud vůbec něco. Síla skladeb Povodí Ohře totiž nevyvěrá z vlivu kapel, ke kterým odkazují – je dokonce možné, že by měly podobnou kvalitu, i kdyby hudebníci svůj zvuk zformovali na půdorysu úplně jiných momentů rockové historie. Klíčem k této tvorbě je spíš „původní umělecká angažovanost“, niterná potřeba udělat z hudby médium osobní výpovědi. Proto i na novém albu můžeme pozorovat specifické srůstání písní s prostorem, kde vznikaly. I když se Povodí Ohře nepodařilo překonat svůj debut, je jasné, že členům kapely bytostně záleží na místě, kde žijí.
Benjamin Slavík