Nemá čas plakat ani se smát (improvizace nad sbírkou) - literární zápisník

„Slunce není kulaté, ve skutečnosti je čtverec.“ A je to hned zkraje venku. Jako bychom to nevěděli. Jako bychom dennodenně neviděli čtverec zapadat za obzor. O slunci v podobě čtverce mluví Pavel Rajchman hned v prvním verši své nové sbírky Zboží. Zbytek básně tvoří popis poněkud útrpného – ne čtenářsky útrpného, ale jak právo útrpného –, palčivě oslepivého způsobu, jak tento čtverec, navzdory empirii, spatřit. První verš sbírky je jako vstup do světa, kde neplatí, co jsme dosud znali, co nás dosud konejšilo. Hrany místo oblin, bude to bolet, řezat. Anebo naopak neucítíme nic, i to je možné. Nevyzpytatelnost hran. Mnohé další Rajchmanovy verše jako by mluvily o světě, kde se otevírají nečekané rány – a vyšlapané cesty pro změnu prudce zarůstají. „NĚCO se nedozvíme/ ani po polaskání střepů/ zježených hrůzou/ na hrudníku“ – už ne naše drahé, hebké, živé chlupy, ale střepy, a rovnou na hrudníku, ve středu naší „zahrady“. …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky