editorial

Ačkoliv se kulturní politice v A2 věnujeme dlouhodobě, není na škodu udělat jednou za čas bilanci toho, v jakém stavu se nachází podpora kultury nejen u nás, ale pro srovnání i v dalších zemích. V devadesátých letech Václav Klaus prohlásil, že když se maluje, knihy musí na balkón. Proč se ale s tímto přístupem, který kulturu upozaďuje jako něco zbytného, musíme setkávat ještě po třiceti letech? Proč musí prekarizovaní pracovníci v kultuře přežívat se směšnými platy a přivydělávat si ve volném čase, zatímco jejich hlavní zaměstnání je společností bráno jako koníček? V nejbližší době nás ovšem zlepšení evidentně nečeká, protože ono bájné jedno procento na kulturu se nenápadně ztratilo i z programového prohlášení vlády. Jak zlepšit podmínky v kultuře, jsme se zeptali ministra kultury Lubomíra Zaorálka. Od něho jsme se mimo jiné dozvěděli, co bude s Národní knihovnou, co by ve 21. století mělo být funkcí národních institucí, ale také, že budoucnost vidí v „kvalitní komerci“. Ta prý zapříčiní příliv kapitálu, jenž by snad mohl prosáknout i do sfér nekomerčních. Snad… O tom, že může být i hůř, se dočteme v článcích o aktuální situaci v Maďarsku (kde se začíná zavádět státem kontrolovaná kulturní politika) a v Polsku (kde dochází k cenzurním zásahům a účelovému obsazování politických postů). Předkládáme ale i pozitivní příklad Norska, které od šedesátých let prosazuje, aby „co nejvíce lidí mělo přístup k vysoce kvalitnímu umění a kultuře“ – a to včetně tisku. Do kultury se totiž investovat vyplatí!