Moskva, podivuhodné město

Za posledních pět let se Moskva ­změnila téměř k nepoznání. V tom více než dvanáctimilionovém městě se najednou udělalo spousta místa. I starousedlíci se teď občas ztrácejí v nových rozlehlých prostranstvích, která se znenadání otevřela v dříve důvěrně známých zákoutích. Z ulic i podchodů doslova přes noc zmizely dlouhé řady stánků, zanikly celé obchodní čtvrti, kde si bylo možné pořídit prakticky cokoli, od minerální vody po padělanou kabelku Louis Vuitton. Zmizely vysoké ploty i betonové ohrady, které nejspíš nikdy nic nechránily, nanejvýš schovávaly nějaký zpustlý pozemek nebo dávno opuštěnou stavební jámu. Zmizela lešení, provizorní dřevěné chodníčky se stříškou i zaprášené plachty s namalovanými fasádami domů. A místo toho všeho se objevila celá nová náměstí – s bytelnými lavičkami ze světlého dřeva a tmavého kovu, se stromy v masivních kamenných kádích, s květinovými záhonky i pásy anglického trávníku. Dlážděná jsou obrovskými pláty žuly – stejně jako široké chodníky, kde se mezi pěšími proplétají kurýři na kolech. U řeky kousek od Kremlu, na místě svého času největšího hotelu na světě, vyrostl zvlněný park imitující tajgu, tundru i step. Během té bleskové proměny města sice nebyly postaveny žádné výjimečné budovy, zato vznikly desítky nových stanic metra a celé nové dopravní systémy. Moskva jako by chtěla být pohodlnější, zvelebuje se a neustále cosi slaví. Je věčně vyzdobená květinami, ověšená barevnými fáborky nebo světelnými řetězy.

„Moskva je krásné město,“ napadne mě, když projíždím tím volným prostorem na staré skládací koloběžce a nemusím už drncat po špatně záplatovaném asfaltu. Ta slova nejsou tak úplně moje, patří jednomu vedlejšímu hrdinovi románu Jiřího Weila Moskva­-hranice (1937) – Rusovi, který město opouští, protože musí za prací někam na Ural. Často si je opakuji. A pokaždé mě přitom zlehka zamrazí. Třeba když stojím na Triumfálním náměstí, kde se ještě před deseti lety vždy jednatřicátého dne v měsíci konaly nepovolené demonstrace za shromažďovací právo, které má zaručovat jednatřicátý paragraf ruské ústavy. Náměstí pak bylo pod záminkou archeologického průzkumu dlouho obehnané plechovým plotem, který měl ve skutečnosti lidem znemožnit, aby se zde scházeli k protestu. Během zkrášlování Moskvy tento plot zmizel jako jeden z prvních. Nikdo se však na tom hladce vydlážděném a vymeteném prostranství už za svá práva nebere. Lidé se tam teď bezstarostně houpou na dřevěných houpačkách zavěšených na pevných lanech ve vzdušných betonových konstrukcích.

„Je to podivuhodné město, ta Moskva!“ řeknu si znovu s Weilovým hrdinou a jsem si jistá, že bezděčné mrazení bylo v těch slovech přítomno už v románu.

Výdobytky nahánějí strach

V souvislosti s dnešním překotným zušlechťováním Moskvy se opětovně vracím ke dvěma textům – a jsem si vědoma, že hledání paralel bývá zrádné, že malicherné podobnosti často dokážou zastínit i zásadní rozdíly. Kromě románové prvotiny Jiřího Weila Moskva­-hranice je to ještě román­-fragment Andreje Platonova Sčastlivaja Moskva (Šťastná Moskva, psáno 1933–1937, publikováno 1991). Ačkoli první napsal cizinec česky a druhý sovětský občan rusky, jsou si oba romány o Moskvě překvapivě blízké. Z mnoha důvodů – možná i z tak podružných, jako že jejich autoři jsou vrstevníci, jakkoli Platonov mi vždy kdovíproč připadal daleko starší než o ten jediný rok. Podstatnější samozřejmě je, že oba romány popisují tutéž dobu – první polovinu třicátých let 20. století, kdy se mísí nadšení z velkých budovatelských projektů s hrůzou z nicotnosti obyčejných lidí, kteří je realizují. A ještě důležitější je, že obě prózy jsou svým způsobem rostoucí sovětskou metropolí okouzlené – jako by chtěly vzdát mladému městu hold. Jenže se jim to zoufale nedaří. A všechny svědomitě zaznamenávané přednosti a výdobytky nakonec nebudí obdiv, nýbrž nahánějí strach. Však také Bohumil Mathesius, jeden z prvních a shovívavějších recenzentů Weilova románu, mluvil o tom, že choulostivý a křehký materiál se autorovu záměru jednoduše vzepřel. A právě to oba romány pevně spojuje: materiál, který bez přestání hrozí vzpourou, i sama vzpoura, která uvnitř nikdy nepřestává vřít. I proto se oba staly v jistém smyslu výstrahou.

Jiří Weil v Sovětském svazu pobýval v letech 1933 až 1935. V Moskvě byl zaměstnaný jako překladatel v nakladatelství pro zahraniční dělníky Kominterny. Že o svých dojmech napíše prózu, se rozhodl už tam. Se svým záměrem se svěřil 22. ledna 1934 Jaroslavě Vondráčkové: „Chtěl bych pak, až přijedu domů (…) napsat román, přestože jsem romány nikdy nepsal. Byl by to román o životě cizinců v Moskvě a stavbě Metrostroje.“ Chvíli ovšem trvalo, než se vůbec mohl domů vrátit. Rok po tomto dopise byl totiž prohlášen za živel cizí dělnickému hnutí, za pokrytce a prospěcháře, byl propuštěn z nakladatelství a na několik měsíců musel odjet do Střední Asie – údajně proto, že se v jiném, ztraceném a možná ani neexistujícím dopise utěšoval myšlenkou, že v německém koncentračním táboře by se měl hůř než v Moskvě. Slibovaný román po návratu napsal – Moskvu­-hranici. Vypráví v něm příběhy tří cizinců: Ri – dcery židovského továrníka z moravského maloměsta, co do sovětské metropole následuje svého manžela, polského inženýra; Jana Fischera – pražského intelektuá­la, novináře a literáta, působícího v Moskvě jako překladatel; Rudolfa Herzoga – rumunského komunisty a revolucionáře. Jejich cesty se kříží, každý však má vlastní příběh. A každý je jinak tragický. Ri se přes počáteční vzdor poslušně začlení do nové kolektivní společnosti, která všechno jedinečné nelítostně potírá a drtí. Jana Fischera táž společnost nemilosrdně semele a s odporem vyvrhne. Rudolf Herzog za ni položí život.

Hlavně nezavýt

Román Jiřího Weila jsem poprvé otevírala dlouho předtím, než začalo zběsilé zvelebování Moskvy, a přece mi ta jeho Moskva cizinců, kteří do ní přijeli za prací, a Moskva Rusů, kteří se kolem cizinců rádi ochomýtají, už tehdy připadala blízká. Nešlo ani tak o samo město, jako o jeho každodennost. O městě se v úvodu psalo, že je velké, cizí a lhostejné. Hlavní hrdinku, malou a bezbrannou, ubohou a nemohoucí Ri, v něm přepadala úzkost ze všeobecného nesouladu, z nestvůrných kombinací, z naprosto odlišných a nesmyslných pořádků. Ve mně to město hrůzu nebudilo. Neděsil mě chrám Vasilije Blaženého, ten strašidelný zámek planoucí všemi barvami, který jako by vyplašenou Ri stahoval někam do propasti. Neděsily mě ani dračí věže, ty zubaté špice sedmi stalinských mrakodrapů zakousnutých do ocelového moskevského nebe. To všechno byly jen kuriózní kulisy, pohlednicová klišé, v nichž si člověk časem zvykne nevšímavě žít, nacházet zvrácený požitek i obyčejné zalíbení. Hrůzu mi nenahánělo město, nýbrž to, jak strašně málo se za sedmdesát let změnilo ve všedních životech jeho obyvatel – bezprávných, a proto tak surových. Pravda, do galoší už obutí nebyli, a přece jsem mezi nimi i já občas stála malá a bezbranná, ubohá a nemohoucí.

Po silnicích se dál za deště nezadržitelně valily proudy kalné vody a nedokázaly najít jediný kanál, kam by svobodně stekly a spláchly okolní špínu. Se stejnou intenzitou po chodnících proudily šedivé zástupy věčně spěchajících lidí. I oni marně hledali průchody a škvíry, jimiž by z té tekoucí masy unikli. A obyčejná cesta do práce stále ještě představovala hrdinské zápolení. Počkat, až se u přechodu nashromáždí dost pěších, a teprve v tom monolitním davu se odvážit přejít přes rušnou silnici bez semaforu. Přeskákat hluboké louže pod zborcenými obrubníky. Ty, co se rozlily do šíře moří, přebrodit. Ostrými lokty si proklestit cestu do přeplněného trolejbusu. Kdovíkdy a zda vůbec pojede další. Mlčky snášet cizí šťouchance, někdy bolestivé. Prát se o místo, i kdybyste měli viset na tyči s jednou nohou ve vzduchu. Prodírat se pak zuřivě ven. Nechat se s úlevou vyplivnout ze dveří, třeba do sněhové závěje. A cítit se jako vítěz zápasu, když konečně dorazíte do práce a vyčerpaní dosednete na židli, abyste si vlhkým hadrem otřeli zablácené boty. Že jste vedli boj na život a na smrt, na vás nesmí být znát. Den teprve začíná.

V hlavě mi pak často, jako smyčka, běžel souvislý proud veršů: „Ach, jak se musíš držet,/ hlavně nevykřiknout,/ hlavně nezavýt,/ neprozradit se/ ničím/ uprostřed dusotu/ těch, co pádí žít –/ těch, co uklouzli,/ těch, co vstali,/ těch, co cení zuby,/ těch, co žvýkají,/ těch, co srážejí se/ čelem s čely…/ tlup! tlup!“ Byly to verše z poválečné Moskvy, verše Jana Satunovského. Právě v tom nadlidském úsilí vymrhaném na docela banální činnosti jako by pramenila nevyhnutná vzpoura. A Jiří Weil ji registruje, jako očitý svědek ji poctivě dokumentuje. Je to neodvolatelný fakt.

Tango na moskevském nábřeží

Když v prosinci 1937 časopis Panorama publikoval ukázku z Weilova románu, předeslal jí autorova slova: „Není to kniha nepřátelská Sovětskému svazu, není to možné již proto, že je objektivní. (…) Napsal bych však špatný román, kdybych líčil jen světlé stránky.“ Byly to naprosto zbytečné starosti. Vždyť i pod světlými stránkami v románu neustále cosi nebezpečně vře – i když autor své hrdiny z úmorné každodennosti vytrhne, i když je třeba zavede do jedné z těch oáz bezstarostnosti, v něž se od konce dvacátých let měnily moskevské parky. Hrdinové žasnou, jak se v jednom z nich po zledovatělých pěšinkách prohánějí rozesmátí bruslaři, kterým v mrazu od úst stoupá pára, jak ve vytápěných pavilonech v tanci víří šťastné dvojice, co sotva popadají dech a šlapou si přitom na nohy. Zato hrdinové pak obratně a elegantně tančí za neklidného šepotu po vyprázdněném parketu a sklízí bouřlivé ovace. A rozpálená Ri se cestou domů rozhodne, že jednou provždy se svým vnitřním bojem proti vnějšímu světu skoncuje, že se stane jeho pokornou součástí, mrtvou mechanickou součástkou.

A tak i z toho chvilkového štěstí a zvonivého smíchu v zimním parku mě znovu jen nepříjemně zamrazí. Tím spíš, že také dnešní proměna města začala v parcích. Od jara jedenáctého roku halasně probíhala jejich velkolepá přestavba a modernizace. Už v létě toho roku se v parku Gorkého na nábřeží řeky Moskvy znovu tančilo rozvážné tango a rozpustilý lindy hop, po asfaltových cestičkách kličkovali cyklisté, pěší pojídali smetanovou zmrzlinu a zapíjeli ji limonádou mýdlové chuti. A v zimě se tam po největším kluzišti s umělým ledem v Evropě znovu proháněli bruslaři s pusou od ucha k uchu. Ale kromě páry, co jim v tom mrazu stoupala od úst, už jako by ve vzduchu visely také obavy – že se s novou slávou městských parků postupně vrátí i to, před čím měly kdysi poskytnout útočiště, od čeho měly odvést pozornost. „Moskva třicátých let bylo strašné město,“ napsal Varlam Šalamov a na mysli měl především hlad, ale i počínající represe a všudypřítomný strach.

Dívka, kterou všichni milují

Každá, i sebepozitivnější maličkost jako by v sobě od počátku obsahovala konflikt, svůj opak nebo dokonce popření. Materiál se ustavičně bouří – proti všem, kdo se k němu jen přiblíží. I proti Andreji Platonovovi, který ve své próze o Moskvě s dojemnou upřímností popisuje to „milované město, které s každou minutou rostlo dál do budoucnosti, bylo vzrušené prací, zřeklo se sebe samého a vleklo se kupředu s neznámou mladou tváří“. Měla to být pocta proletářské Moskvě, dokonce sociál­ní zakázka. V roce 1933 se v sovětském tisku rozpoutala kampaň za opomíjené centrum země. Redaktor novin Litěraturnaja gazeta si 11. července toho roku stýskal: „Proč čtenáři neznají to skvělé město, do něhož se sjíždějí lidé z celého světa, aby pochopili, co to je, ta rudá Moskva (…) Ten, kdo má rád živý život, nemůže nemít rád Moskvu. Spisovatel, který chce znát naši skutečnost, nemůže nežít životem moskevských bolševiků, moskevských proletářů. (…) Téma Moskvy je otázkou typu spisovatele. Téma Moskvy je tématem bojové přestavby, je to téma mezinárodního významu, téma světové revoluce.“

Platonov, opakovaně zavrhovaný kritikou včetně „Prvního čtenáře státu“, se toho tématu chopil, dokonce uzavřel smlouvu s nakladatelstvím, a hotový text měl odevzdat počátkem roku 1934. Avšak termín neustále odsouval – možná i proto, že do nového světa, který hučí slavnostní energií, se mu vehementně tlačily úlomky a střepy toho starého, až nový úplně zaplavily. A jako by to byly ty samé, které Jiří Weil v Moskvě­-hranici zařadil na konec grandiózního listopadového průvodu a popsal je téměř platonovovsky: „Když dojdou na Rudé náměstí, nebude již nikdo na tribunách, kolem nich bude prázdno jako v jejich životě, jejich výkřiky na náměstí nedolehnou k žádným uším, vyplaší jen vrány a kavky na věžích Kremlu. Přejdou náměstí a rozprchnou se do svých brlohů, aby v nich skončili svůj nesmyslný, neorganizovaný život.“

Platonov těmi osamělými a posmutnělými ztracenci, kteří jsou si své nepatřičnosti v novém světě bolestivě vědomi, zabydlel celý román – román původně psaný k oslavě moderního velkoměsta budoucnosti. Takový není jen bezprostřední představitel předrevolučního světa, rezervista Komjagin, který s hlavou zabalenou v dece leží na prkenné podlaze u sebe v pokoji a čeká, až umře. Takoví jsou i ti, kdo se touží aktivně podílet na životě v novém světě. Takový je zeměměřič Božko, který si dopisuje s esperantisty po celém světě a svolává je, aby neváhali a přidali se k socialismu. Takový je inženýr Sartorius, který se vzdá slibné kariéry a později i vlastní identity, aby si zkusil, jaké to je, žít jako někdo jiný. Takový je chirurg Sambikin, který pátrá po věčném životě v mrtvém těle, po lidské duši ve spleti střev mezi nestrávenou potravou a výkaly. Taková je koneckonců i Moskva, kterou všichni muži v románu tak zoufale milují. Nikoli město, nýbrž Moskva Ivanovna Čestnovová – energická, nespoutaná a neohrožená žena, která své jméno dostala v dětském domově na počest nového hlavního města. A samozřejmě, že ho symbolizuje. Vznáší se vysoko nad ním s padákem, spouští se hluboko do jeho podzemí – a já si přitom vybavím rétorickou otázku z Weilova románu: „Copak může zákon zabránit dívce, aby se nestala hrdinkou?“ Zazní v oslavné pasáži o stavbě moskevského metra, jíž se s radostí účastní všichni obyvatelé. Jenže Platonovova Moskva v šachtě přijde o nohu. Ostatně už její seskok skončil katastrofou, když se ve vzduchu pokusila zapálit si cigaretu a v okamžiku vzplála.

Myslet míchou

„Není vyloučeno, že Platonova zarážely a lekaly závěry, k nimž dospěl,“ podotkla Miluše Zadražilová v souvislosti s jeho tragickým svědectvím o kolektivizaci v novele Co nám jde k duhu (1931, česky 1966). Ta slova bezesporu platí také o Šťastné Moskvě, v níž se navíc onen trvale přítomný rozpor, onen střet záměru s jeho provedením, tematizuje v úvahách o dvojím vědomí člověka, o jeho schopnosti myslet nejen mozkem, ale také míchou: „Pokaž­dé uvažujeme dvě myšlenky naráz, jen jednu uvažovat nedokážeme! Máme přece dva orgány pro jeden předmět! Oba uvažují a jdou proti sobě, i když uvažují na jedno téma…“ Jakkoli bláhová je to představa, je to přesná metafora dvojakosti, kterou zažívám při četbě nejen Platonovovy Šťastné Moskvy, ale i Weilovy Moskvy­-hranice – obou těch románů fascinovaných Moskvou, z nichž bezděčně zamrazí.

K Platonovově nevelké próze mě znovu po letech přivedl obraz Viktora Pivovarova Mokré vlasy (2005), na němž se v prostorné světlé místnosti plné ostrých hran z okna otevřeného dokořán vyklání mladá žena, jejíž dlouhé tmavé vlasy přitom těžce splývají dolů. Obraz odkazuje k jedné z úvodních scén, v níž Platonovova hrdinka pozoruje to nepřestajně pulsující město, které večer pozvolna utichá a chystá se ke kratičkému spánku. A právě tady, víc než kde jinde, spolu ty dvě Moskvy, žena a město, splývají ve skutečně úchvatném výjevu. Poslední věta románu ho však neúprosně přeškrtne: „Kdyby celé lidstvo leželo a spalo, nedalo by se z jeho tváře poznat, jakou má skutečně povahu, a člověk by se mohl nechat zmýlit.“ Připomínám si tu větu pokaždé, když se procházím dnešní proměněnou Moskvou, když žasnu, jaké je to podivuhodné město, když cítím mrazení v zádech.

Autorka je rusistka.