O kosmu toho víme víc než kdy předtím. Žijeme v době bezprecedentního pokroku v poznávání vesmíru i našeho místa v něm. Věda se pohybuje v oblastech, které dříve byly spíše výsadou žánru sci-fi. Jak tento rozkvět ale vnímáme v každodenním životě?
V hypnotické sekvenci se přelévá zlato-oranžovo-hnědý vzor zaplňující celé zorné pole. Je to překrásný, nepozemský pohled – a také skutečně pozemský není. Jde o dosud nejdetailnější záběry povrchu Slunce, pořízené čerstvě spuštěným teleskopem Daniela K. Inouye na havajském ostrově Maui. Jde o další střípek do fyzikální skládanky zvané Slunce, který nám pomůže například vysvětlit, proč je jeho koróna natolik žhavá. Současně je však vizuálně ohromující, takže se dočkal více než statisíce retweetů a obdivných komentářů od lidí, kteří běžně vědecké novinky nesledují.
Koncem předloňského roku vypuštěná kosmická Parkerova sluneční sonda nám o naší mateřské hvězdě dost možná prozradí daleko více, než jsme měli možnost vyzkoumat za čtyři století od doby, kdy Galileo Galilei prvně namířil teleskop k nebesům. A nejde jen o naše Slunce, jsme zkrátka svědky obrovských skoků v poznání vesmíru.
Život za humny
Nedlouho předtím, než jsem se v roce 1991 narodila, byly objeveny první známé planety u jiné hvězdy než Slunce. Dnes jich známe přes čtyři tisíce a číslo stále roste. Největším dílem k tomu v uplynulé dekádě přispěl kosmický teleskop Kepler, jenž má na kontě přes dva a půl tisíce potvrzených exoplanet. Na něj navázaly družice jako TESS a CHEOPS, které po dalších mimoslunečních planetách pátrají nyní. Očekává se, že v tomto desetiletí překročí počet známých exoplanet dvacet tisíc.
U většiny budeme ještě dlouho znát pouze oběžnou dobu a pravděpodobnou hmotnost, ty u bližších hvězd – a zejména hmotností a osluněním podobné Zemi – se stanou vhodnými terči pro teleskopy, jako je dalekohled Jamese Webba či ARIEL. Oba by měly být vypuštěny v tomto desetiletí a jsou schopné odhalit složení případné atmosféry pozorovaných exoplanet. Budeme zas o krok blíže zodpovědění otázky, která zajímá nejen vědce: Je Země „nejlepším z možných světů“ v oné myriádě planet, nebo je i jinde ve vesmíru život? A pokud ano, existuje snad i jinde v našem galaktickém okolí civilizace rozumných bytostí hledících vzhůru s podobnými otázkami v mysli?
Molekulární kyslík, methan, dimethylsulfid… Možných chemických stop života – alespoň takového, jaký známe a jaký si umíme představit – je celá řada. Žádná sama o sobě není nesporným důkazem života, pokud jich ale někde najdeme více pospolu v chemické nerovnováze a přidají se k tomu stopy vody či náznaky pohlcování světla fotosyntézou nebo další nepřímé znaky života, budeme mít pádný důvod se domnívat, že jsme objevili mimozemský život. Po tisíciletích bájí, mýtů i filosofických a protovědeckých domněnek máme poprvé reálnou šanci se dočkat zodpovědění otázky staré skoro jako lidstvo samo; otázky, kterou jsme si zvykli považovat spíše za doménu sci-fi.
V letošním roce mají odstartovat mise ExoMars a Mars 2020, obě vybavené přístroji schopnými detektovat přítomnost stop dávno vymřelého či dosud přežívajícího života ve zkoumaných vzorcích regolitu na povrchu rudé planety – i do dvou metrů pod ním v případě ExoMarsu, vybaveného vrtacím zařízením. Víme v podstatě jistě, že kdysi na povrchu Marsu existovala kapalná voda. Rozvinul se tam ale i život? Mise téměř určitě nepřinesou definitivní odpověď, obrovsky ale obohatí alespoň naše poznání minulosti Marsu a šancí na život tamtéž.
Zatímco Mars a náš Měsíc zkoumají celé flotily sond, jedna míří k Merkuru, po jedné mají Venuše a Jupiter a cíli putování dalších se staly rozličné asteroidy a komety – tělesa, která v počátcích naší Sluneční soustavy mohla na Zemi dopravit chemické látky potřebné právě pro vznik života. Zemi zatím obíhá na třicet teleskopů zkoumajících vesmír v naší Sluneční soustavě i mimo ni; nepočítáme přitom mnoho desítek sond zaměřených na výzkum Země ani zhruba dva tisíce komunikačních satelitů kolem naší planety.
Výzkum vesmíru ještě nikdy neprožíval tak vzrušující období. V uplynulé dekádě jsme mohli sledovat misi sondy Curiosity na Marsu, fascinující výzkum komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko sondou Rosettou a přistávací sondou Philae, odhalování jedné ohromující skutečnosti za druhou o planetě Saturn a jejích měsících díky sondě Cassini, první průzkum největšího asteroidu Ceres družicí Dawn, dechberoucí snímky ledových horstev a plání na Plutu a Charonu při průletu sondy New Horizons. Zvláštnosti drah některých menších vzdálených těles přivedly astronomy k pátrání po deváté planetě v hlubinách vnitřního Oortova oblaku, mnohem dál, než kde obíhají trpasličí planety jako Pluto či Eris. Světem zahýbal objev gravitačních vln. Byl pořízen první snímek černé díry (přesněji řečeno jejího bezprostředního okolí). Počet známých exoplanet naskočil řádově. Sluneční soustavou prolétla přinejmenším dvě malá tělesa pocházející původně od jiných hvězd. Náš pohled na řadu kosmických fenoménů se tak od základů změnil.
Vzácný a cenný pocit úžasu
Proč tedy tak často zaznívají na adresu kosmických agentur, jejichž sondy mají na kontě valnou většinu zmíněných přelomových objevů, výtky a pozornost veřejnosti se soustředí spíše na soukromý sektor, především novinky z korporace SpaceX, založené v roce 2002 podnikatelem Elonem Muskem? Jednak proto, že znovu použitelné rakety jsou v rámci techniky obdobně přelomové – ale také proto, že představa budoucích pilotovaných misí nevyhnutelně přitahuje pozornost. Jakkoli obrovský světový ohlas mělo přistání Philae na kometě či průlet New Horizons kolem Pluta, bledly ve srovnání s dopadem, jaký měl na svět program Apollo.
Určitě dokážete jmenovat přinejmenším dva ze tří členů mise Apollo 11 a jistě pár dalších z dvanácti lidí, kteří kdy kráčeli po povrchu Měsíce. Stejně tak Jurije Gagarina jako prvního člověka v kosmu, nejspíš i Valentinu Těreškovovou jako první ženu ve vesmíru a možná i Alexeje Leonova coby prvního kosmonauta, který podnikl „vycházku“ ze své kapsle do volného prostoru. Nezapomenete na Vladimíra Remka jako prvního československého a evropského kosmonauta. Ale víte, kdo je právě teď na Mezinárodní vesmírné stanici? Kolik je tam vůbec astronautů a kosmonautů a odkud pocházejí?
Nejste-li nadšenci do kosmonautiky, je velmi pravděpodobné, že si z poslední doby vágně vybavíte nanejvýš Kanaďana Chrise Hadfielda díky jeho videím a písním z ISS a Američana Scotta Kellyho díky dlouhodobému pobytu na stanici v rámci studií Year in Space a Twin Study, jež se snažily lépe zmapovat dopad delší doby strávené v mikrogravitaci a obecně kosmických podmínkách na lidské tělo. Pobyt lidí na Mezinárodní vesmírné stanici se pro nás stal svým způsobem rutinou, ač jde o práci, která s sebou nese obrovská rizika a neustále posouvá kupředu hranice poznání napříč mnoha obory. Nelze se nejspíš divit, že přinejmenším v západním světě by se většina dětí stala raději youtubery než astronauty a mírně nadpoloviční většina Britů by se nevydala na Měsíc, ani kdyby měli zajištěno bezpečí, přičemž jako hlavní důvod uváděli nezájem. Lidský faktor láká – ale nejvíc tehdy, jde-li o místa, kam dosud žádný člověk nevkročil, budeme-li parafrázovat Star Trek.
Věda a science fiction
Možná právě ve světě science fiction leží odpověď na otázku, jak ještě více probudit u veřejnosti – a především dětí a dospívajících – pro budoucnost tak zásadní zájem o vědu a techniku a kritické myšlení obecně. Nejlepší sci-fi mají jedno společné: dokážou v nás probudit pocit úžasu. Právě ten je prvkem, který spojuje i kosmické objevy a události, jež zaznamenaly největší ohlas. Je těžké necítit úžas při pomyšlení, že sledujete žhavou hmotu přelévající se na Slunci, při spatření snímků obřích gejzírů tryskajících z maličkého Saturnova měsíce Enceladu, při uvědomění si, že „právě tady na Marsu kdysi tekla voda“.
Plně to všechno vzít na vědomí znamená spatřit Zemi a lidstvo v úplně nové perspektivě, v níž miliarda let není tak dlouhá doba a sto světelných let je vlastně blízko. Co koneckonců doopravdy do hloubky víme například o Uranu a Neptunu, které dosud navštívil jen Voyager 2 při krátkých průletech, a jak se o nich můžeme dozvědět více? Kolik dalších trpasličích planet jako Pluto jsme dosud neobjevili a jak takové pátrání po nich probíhá? Číhá za nimi matematickými modely předpověděná „devítka“? A můžeme doufat v objev života mimo Zemi v tomto či příštím desetiletí?
Autorka je vědkyně a spisovatelka sci-fi.