Poezie je velmi prostá

Výbor z básní psaných v okcitánštině

Vitalismus, láska k rodnému kraji a jazyku, ale i vzdor a protest se objevují v díle čtyř básníků a jedné básnířky, kteří ve výboru romanisty Víta Pokorného reprezentují okcitánskou poezii vzniklou v posledním půlstoletí v kdysi slavném jazyce, jenž nyní skomírá.

Max Rouquette

 

Vystavěl

Vystavěl ze slov velikou zeď, aby se oddělil

od temného světa.

Ze slov bez záře ni lesku, ze slov všedního

dne s váhou věcí.

A jelikož slova zachycovala jen odlesk věcí,

nikoli sebe, hle, stal se zázrak.

A vnitřní zřídlo znovu začalo prýštit a z jeho

jemného šepotu stal se zpěv.

Zpěv cvrčka stoupající až ke hvězdám.

 

Co hledám…

Hospodine, to, co hledám,

vně tvých květin a tvých ptáků,

toť poušť, toť širé moře,

jež dál vzdouvá tvoje paže;

toť nahý svět tvých úsvitů,

sotvaže z tvých prstů spadl

hladký jak dívka bez šatů.

K pustině jsem se ubíral

i k moři a známo je mi,

že svět se v noci vysvléká

a ve světle tvých plamenů

se tvojí něze oddává.

 

 

Robert Lafont

 

Cerdaňská přestávka

(poslední oddíl básnické skladby)

Zde jsme a poezie se zrodí. Poezie

je velmi prostá. Mezi člověkem a nepřítelem

člověka stojí hranice.

Obrácen …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky