Vitalismus, láska k rodnému kraji a jazyku, ale i vzdor a protest se objevují v díle čtyř básníků a jedné básnířky, kteří ve výboru romanisty Víta Pokorného reprezentují okcitánskou poezii vzniklou v posledním půlstoletí v kdysi slavném jazyce, jenž nyní skomírá.
Max Rouquette
Vystavěl
Vystavěl ze slov velikou zeď, aby se oddělil
od temného světa.
Ze slov bez záře ni lesku, ze slov všedního
dne s váhou věcí.
A jelikož slova zachycovala jen odlesk věcí,
nikoli sebe, hle, stal se zázrak.
A vnitřní zřídlo znovu začalo prýštit a z jeho
jemného šepotu stal se zpěv.
Zpěv cvrčka stoupající až ke hvězdám.
Co hledám…
Hospodine, to, co hledám,
vně tvých květin a tvých ptáků,
toť poušť, toť širé moře,
jež dál vzdouvá tvoje paže;
toť nahý svět tvých úsvitů,
sotvaže z tvých prstů spadl
hladký jak dívka bez šatů.
K pustině jsem se ubíral
i k moři a známo je mi,
že svět se v noci vysvléká
a ve světle tvých plamenů
se tvojí něze oddává.
Robert Lafont
Cerdaňská přestávka
(poslední oddíl básnické skladby)
Zde jsme a poezie se zrodí. Poezie
je velmi prostá. Mezi člověkem a nepřítelem
člověka stojí hranice.
Obrácen k Francii i Španělsku
vrhám hrst veršů. Při dlouhém čekání
vem ji kdo chceš budeš mým přítelem.
S veršem sevřeným v tichu svědomí budeme
poslouchat výkřiky.
Ukradneme je do hanby do vězení
abychom z nich učinili svůj lidský deník
klatbu
na ty kteří nám předvádějí báseň
a mučí přitom dvě veliké věci člověka sex
a rozum.
Hleďte. V devětapadesátém roce tohoto
století
já okcitánský básník podepisuji.
Znám hebkost obilí v ruce i Cerdagne
a mám hlas abych zapěl od hory k hoře.
Kráčím. V proudu listí a nebe pluji živoucí.
Křičím život a
Dobrý den!
Jazyk oc
Jediná moc je říct.
Říci jemně: zdola
pavouk češe slunce
na mostě svítání.
Říci tvrdě: hora
je jako trpký plod,
jenž dráždí prameny.
Říci pustě: pláže
složily své ruce
na samý hřbet světa.
Říci družně: baže.
Můj jazyk přede mnou
je nahý jak dívka.
Marcelle Delpastre
Poezie
Kostým je dým, jas klobouk zas, plášť má
z mízy –
na červnovém nebi úsměv břízy…
Hledala jsem tě, poezie! A nikdy nespatřila
tvou tvář, ať už jsi kdekoli.
Hrála jsem ji z rubu i z líce, můj ubohý
živote, však to dobře víš!
Hrála jsem ti ji z rubu i z líce. A aniž jsem
spatřila tvou tvář, po všechny dny jsem nesla svůj kříž.
Kde jsi? Kdes byla? To abych tě poznala,
ovšem! Však abych ti řekla…
– Klobouk je dým, jas plášť je zas, kostým
má z mízy…
na červnovém nebi úsměv břízy.
Zrcadlo
Máš snad tvář? Tělo z masa a kostí jako já? Krev, jež stoupá v žilách, jež klesá. Krev, jež v žilách koluje.
A kdybys mělo tutéž tvář? Hebkou pleť, již brázdí zima a těžké jho útrap. Dvě nohy, jež kráčejí z pole do pole.
A kdybys mělo tato ústa a mé zuby, jež si brousím na radost, jež lapají vítr a zakusují se do hedvábí dne.
Paže. Dvě paže plné veselí na letní vodě. Prsty, jež znají skálu a písek a lidské teplo. Dvě paže pro objetí.
Dvě nohy pro běh za ohněm a lidským teplem. Kdybys tak mělo měkké tělo a srdce, v němž každý osten může najít své místo.
Není kamene tak malého, aby v něm nemohl zanechat stopu. Není nože tak tupého, aby z něj nemohl procedit krev. Není slova.
Kdybys mělo tělo, jež každé tělo sleduje. Oheň, voda a vítr, plynoucí čas – a nakonec smrt, vše, co je zraňuje.
Tělo vytržené ze všech větrů, Bože můj, a v této tváři poznat se a v ni také jak do zrcadla svůj strach plivnout mám.
Bože můj! Kdybych tak v tebe věřila podle obrazu svého, abych na tebe uvrhla jho věčnosti, jež svírám v náručí, abych tě potopila do bolesti žití, v níž dlím.
Abych tě objala lépe než lásku, tváří v tvář, a ocejchovala tě od kůže po kost, jako jsem sama, od srdce po duši.
Písek
Otoč se. Pohleď na písek. Skloň se, pohleď
na písek, na prach.
Pohleď na písek spící v písku, v tloušťce
prachu.
Pohleď na písek, jenž stává se mízou
– živoucí
mízou –, jež stává se krví. Jež se řine.
Jež stává se znovu pískem. Jenž stává se
znovu prachem. Jenž se dává zkratkou.
Mezi dýmem a jiným dýmem. Mezi
hvězdou
a jinou hvězdou. Hluboký písek.
Max Allier
Má tvář
Hle má tvář
Do žáru jsem ji zdvih
Je holá
jak větrem bičovaná hora
a sevřenější než pěst
Svírá ji bolest otčiny
a jestli svou podobou
připomíná lesní plod
výhně ani lijáky
neučinily ji takovou
Nosili ji živí přede mnou
a též nasazovali
ve světských bojích
za svobodu
Kouřový zápach
nasákla z ohně jenž trávil kacíře
a její minulost
obhajuje budoucnost
Rysy psance
jež jí drsně vtiskly dějiny
prozrazují hugenoty
pobité královými dragouny
Nezapomíná na ty
kteří ji doprovázejí
když holá do bitev táhne
po cestě nových dob
Má tvář je sen
krví a prachem zašpiněný
o mrtvých kteří měli být stokrát vyhlazeni
Leč kadlub zůstal celý. Jedni jej uchránili
Druzí v něm budou odliti
Joan Larzac
Jedenácté září
Je nás hrstka proti válce. Válce sotva někdo
přeje
Kdo nejsou proti, jsou bez naděje
Je nás hrstka proti válce. Jsme přepočetné
stádce
Zrna rozesetá vprostřed zimy
Stav světa 2017 – I – Dantova bárka
Horší Dantovy bárky je toto zrcadlo,
tento obraz,
kde s ústy dokořán v tlamě pekelné topíme
se my.
Zapomínáme na pláž, kde jsme objevili
tělo dítěte, našeho dítěte, na Lampeduse.
To pevnina troskotá a sami prcháme
z tohoto voru Medúzy, bez pomoci pro tonoucí,
když necháváme chcípat utečence
na hranici, kde jim uzavíráme
sen o zeleném ráji, který si z vlastní kapsy
stokrát zaplatili,
jdou a s sebou nesou jen vlastní hlad v bouřích,
tak prchají jak před morem ze zemí,
kde se narodili a měli být šťastní.
A totéž blaho uzavíráme sobě, necháváme-li
na Bohu, aby na druhé straně zdi sbíral tisíce těch,
jež vrháme do moře, když sami jako krysy
opouštíme loď a noříme se do trpké propasti.
Z knihy Par tous les chemins. Florilège poétique des langues de France (Le bord de l’eau, Lormont 2019) vybral a přeložil Vít Pokorný.
Nad hřeben motivů současné okcitánské poezie ční několik dominant, jejichž kóty můžeme za pomoci zde otištěných ukázek z díla čtyř básníků a jedné básnířky činných v posledním půlstoletí situovat do souřadnic krajina – transcendence – minulost – zánik – odraz – protest. Nejprve ovšem musíme představit hlavního hrdinu celé okcitánské literární krajiny, jímž od trubadúrských počátků byla a doposud je sama okcitánština. Jazyk velké minulosti, jehož paměť tvoří dlouhá orální tradice a který dnes skomírá.
Jeho obránci, kteří jej každou vydanou knihou přivádějí zpět k životu, jsou spisovatelé – autoři, kteří se ohlížejí zpátky a připomínají si uplynulé doby. K ohlížení zpět i zkoumání sebe samých slouží motivy zrcadla a portrétu, fungující v rovině symbolické a metaforické stejně jako existenciální a naturalistické. Tvář se stává klíčem k pochopení národní historie, plátnem, na něž se promítá křížová výprava proti albigenským i pronásledování hugenotů. Autoři se stávají našimi průvodci po krajinách Okcitánie, ale také po krajinách abstraktních a snových, v mapách neukotvených a odkazujících ke ztracenému ráji dětství či zahradám mimo čas a prostor, kde se pozemské bytí setkává s věčností. S jistou licencí se dá říct, že v těchto setkáních mají místo jak křesťanský Bůh, tak relikty pohanské liturgie, jejíž stopy lze zachytit v panteistickém okouzlení prameny a skalami či ve sklonu k vitalismu.
Z tohoto vitalismu, z lásky k rodnému kraji a jazyku i z odporu k Paříži vyvstává poezie protestu, jejíž vlna zaplavila Okcitánii na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Ač tato revoluční nota z okcitánské poezie dodnes zcela nevymizela, protest se nyní obrací také jiným směrem – například Joan Larzac jako biblický prorok káže proti terorismu, válce i srdcím tukem obrostlým.
Představme však autory popořadě. Prvním je lékař a spisovatel Max Rouquette (okcitánsky Max Roqueta, 1908–2005), autor rozsáhlého metafyzického díla na pomezí poezie a prózy, které se před druhou světovou válkou stalo součástí obrody tehdejší okcitánské literatury. Připomeňme také sedmisvazkový soubor Verd Paradis (Zelený ráj), zahrnující povídky z autorova rodného kraje poblíž Montpellier a vydávaný od roku 1961.
Na Rouquettovu lyriku metafyzické samoty navazuje Marcelle Delpastre (okcitánsky Marcela Delpastre, 1925–1998), etnoložka a autorka povídek i dodnes obdivovaných básnických sbírek jako Saumes pagans (Pohanské žalmy, 1974) nebo monumentálního pětisvazkového cyklu Paraulas per questa terra (Slova pro tuto zemi, 1997–1998). Tato první dáma poezie i prózy odloučeného kraje Limousin ve svých verších spojuje erudici se znalostí tradičního venkovského prostředí, čelícího nevratným změnám.
Nîmeský rodák Robert Lafont (okcitánsky Robèrt Lafont, 1923–2009), jazykovědec, medievalista, polyglot a autor mnoha románů, básní, divadelních her, esejů i odborných publikaci v okcitánštině, francouzštině, katalánštině a italštině, má nemalou zásluhu na odpoutání okcitánské beletrie od dosavadní folklorní tradice. O jeho významu svědčí udělení vysokého katalánského vyznamenání v podobě svatojiřského kříže a zřízení Ceny Roberta Lafonta katalánskou vládou v roce 2010.
K otázkám vzdálenější historie i současného dění se obracejí novinář, odbojář a člen komunistické strany Max Allier (okcitánsky Max Allier, 1912–2002) a také Joan Larzac (vl. jm. Jean Rouquette, okcitánsky Joan Roqueta, nar. 1938), katolický kněz, v jehož nitru spolužijí mystik a revolucionář, a autor prvního kompletního okcitánského překladu Nového i Starého zákona.
-vp-
