Vitalismus, láska k rodnému kraji a jazyku, ale i vzdor a protest se objevují v díle čtyř básníků a jedné básnířky, kteří ve výboru romanisty Víta Pokorného reprezentují okcitánskou poezii vzniklou v posledním půlstoletí v kdysi slavném jazyce, jenž nyní skomírá.
Max Rouquette
Vystavěl
Vystavěl ze slov velikou zeď, aby se oddělil
od temného světa.
Ze slov bez záře ni lesku, ze slov všedního
dne s váhou věcí.
A jelikož slova zachycovala jen odlesk věcí,
nikoli sebe, hle, stal se zázrak.
A vnitřní zřídlo znovu začalo prýštit a z jeho
jemného šepotu stal se zpěv.
Zpěv cvrčka stoupající až ke hvězdám.
Co hledám…
Hospodine, to, co hledám,
vně tvých květin a tvých ptáků,
toť poušť, toť širé moře,
jež dál vzdouvá tvoje paže;
toť nahý svět tvých úsvitů,
sotvaže z tvých prstů spadl
hladký jak dívka bez šatů.
K pustině jsem se ubíral
i k moři a známo je mi,
že svět se v noci vysvléká
a ve světle tvých plamenů
se tvojí něze oddává.
Robert Lafont
Cerdaňská přestávka
(poslední oddíl básnické skladby)
Zde jsme a poezie se zrodí. Poezie
je velmi prostá. Mezi člověkem a nepřítelem
člověka stojí hranice.
Obrácen …
