Dva muži určili podobu Prahy víc, než by zasluhovala: David Černý a Patrik Kotas. Dva padesátníci, kteří nikdy nezradili své mládí, a tak nepřestávají zásobovat veřejný prostor reminiscencemi na devadesátá léta, kdy prostě stačilo mít nějaký zajímavý nápad a ukázat vztyčený prostředníček kontextu okolní zástavby. Mimina na Kampě, mimina na žižkovském vysílači. Bodce na barrandovské tramvajové trati, bodce na stanici metra Střížkov. A jelikož nám odvar z postmoderny zachutnal, zřejmě se s tím spokojíme i dnes: nejsou to jen tito dva doyeni, kdo se nedokázal nikam posunout. Pravda, Kotas je aspoň schopen sebereflexe a Barrandov uznává za svou prohru, zato Černý je rozjetý jako vlak: dva bytové a kancelářské domy ve Vysočanech chce v úrovni třetího patra propojit torzem parní lokomotivy s odkazem na ikonickou nehodu na nádraží Montparnasse. Proč? Prostě nápad, vždyť tam bývala lokomotivka ČKD. Top Tower, nejvyšší dům v Česku, má připomínat vrak lodi, jiný projekt v Berlíně zas letadlo. „Pohybuji se celoživotně v širším spektru, které je primárně založené na trojrozměrné kreativnosti a vizuálnosti,“ svěřil se Černý deníku Aktuálně, načež si posteskl, že bychom měli mít víc germánského genotypu: „Myslím si, že slovanská lenost a nedbalost je ve výsledku horší než germánská agresivita a preciznost,“ zamudroval si umělec o rasách. Davide, moc vás prosím, probuďte v sobě líného a nedbalého Slovana. Všem nám to pomůže.
M. Špína
Krize koronaviru odhalila do naha systém uvažování italských vládních vrstev. První omezení, nařízená s cílem omezit šíření nákazy, se dotýkala prakticky jen kulturních provozů. Kina, divadla, autorská čtení či koncerty musely být zrušeny bez výjimek. Naopak pro obchody, bary či restaurace nařízení obsahovala úlevy a někdy až úsměvné výjimky. Školy zavřely, což ocenily obzvlášť rodiny, v nichž pracují oba rodiče. Pracujících se omezení nedotkla – politici opakovali, že je potřeba zachránit chřadnoucí podniky. Začala trpět i demokracie: odbory byly vyzvány, aby zrušily několik protestů, protože rudý virus z Číny by se prý mezi stávkujícími náramně šířil, a vláda po naléhavých prosbách petentů přesunula chystané referendum o snížení počtu poslanců raději na konec března. Filosof Giorgio Agamben napsal varovný článek, že panika z nákazy koronavirem může vést k uplatnění mimořádného stavu, aniž by se nějaká významnější společenská síla odhodlala k protestu. Dostalo se mu výsměchu. To u filosofů téměř vždy znamená, že se svými úvahami trefili do černého.
J. Horňáček
Zdá se, že kromě koronaviru řádí v Česku infekce zasahující centrum zdravého rozumu. Jak jinak si vysvětlit myšlenkové pochody Bezpečnostní rady státu v otázce konání sportovních akcí? Napřed přišel šokující zákaz vpustit diváky na závod Světového poháru v biatlonu v Novém Městě na Moravě. Přece jen o dva týdny dříve se konalo biatlonové mistrovství světa v Itálii, která je virem postižena nepoměrně více. Samotné sportovní klání potenciálních bacilonosičů ovšem odstartovalo, ostrouhali pouze diváci. A samozřejmě pořadatelé, kteří bryskně spočítali své ztráty na částku až šedesát milionů korun. Andrej Babiš jim už přislíbil finanční kompenzace. Možná ze strachu z dalších koronavirových náhrad přišlo rozhodnutí, že české fotbalové a hokejové soutěže pokračují bez omezení. Derby pražských „S“ tak bude moci přivítat téměř dvacet tisíc lidí. Jen doufejme, že šéf slávistů Jaroslav Tvrdík tento fotbalový svátek oželí a neinspiruje se u svého pročínského souputníka z Hradu Martina Nejedlého, který karanténu po návštěvě Číny pojal svérázně – zašel si na oběd do restaurace na Letné. Snad se mu obloukem vyhýbali fanoušci místní Sparty, jinak se po derby spíše než z gólové nadílky budeme radovat z nárůstu počtu nakažených.
V. Ondráček
Klimatická změna letos vyhnala mistrovství Evropy v biatlonu z estonského Otepää, a to se tak přesunulo do běloruského Raubiči. V Estonsku totiž na začátku února panovalo extrémně teplé počasí a sníh z tratí zmizel. Tedy ne že by v Bělorusku sníh měli, mají tam jen větší touhu po sebepropagaci. Lyžaři s puškami na zádech se tak proháněli po širokém pruhu technického sněhu uprostřed probouzejícího se jara. Kolik jeho příprava musela stát a jaké při tom vznikly emise oxidu uhličitého, v Bělorusku asi nikdo moc neřešil. Sport se proměnil v modlu a je třeba mu na oltář naservírovat jakoukoli oběť, když si to vyžádá. A to i za cenu, že se tím klimatická změna, kvůli které zimním sportům chybí zima, ještě prohloubí.
J. G. Růžička
Popularita koronaviru už zamořila i poslední stránku Ádvojky, a tak některé klimatické aktivisty napadlo, že by se masově sledované téma dalo využít k propagaci klimatické agendy. Je pro ně nepochopitelné, že se veřejnost (dle nejnovějšího průzkumu STEM) o klimatickou krizi pořád dostatečně nezajímá, aspoň zdaleka ne tolik jako momentálně o koronavirus. Odpověď na toto „proč“ leží v oblasti práva, které zná pojem „vyšší moc“ (vis maior). Je to něco, vůči čemu se cítíme být bezmocní a za co takzvaně nemůžeme – koronavirus je projevem absolutního zla, které se na nás přiřítilo bůhvíodkud, jako mimozemská invaze v hollywoodském bijáku. Naproti tomu většina obyvatelstva má již povědomí o tom, že klimatické změny nejsou projevem „vyšší moci“, ale že za ně můžeme z velké části sami. Jenže to nás z potenciálních obětí mění ve spoluviníky a takový příběh už se dramatické podívané z monitoru ani omylem nepodobá. Ani koronavirus ovšem není jen jakýmsi zásahem „vyšší moci“, nýbrž důsledkem slabomyslného zacházení lidí se zvířaty. Ale uvědomit si to, to už bychom chtěli po veřejnosti moc: to bychom rovnou mohli vzít lidem další oblíbené infopohádky – třeba tu o zlých migrantech a hodných Evropanech.
M. Ščur