Když už se Miloš Zeman probral z mlčení a odpočinku k projevu ke koronaviru, měl dvě možnosti. Buď mohl povzbudit společnost v těžké chvíli a demonstrovat, že bere situaci vážně, stará rozdělení aspoň na chvíli přestávají platit a všichni se musíme trochu překonat. Nebo si vzpomenout na to, že kdysi byl levicovým politikem, a mluvit o očekávatelné ekonomické krizi a o tom, že by její náklady měli zaplatit ti, kdo měli zisky z konjunktury, tedy velké firmy a oligarchové (tuto v českém kontextu radikálně levicovou myšlenku zastává u nás z vrcholových politiků zatím jen Miroslav Kalousek). A mohl dodat, že bychom epidemii mohli brát jako zatěžkávací zkoušku – s klimatickou změnou nás patrně čekají horší katastrofy. Zvolil třetí možnost: ukázat, že nic nezapomněl a nic se nenaučil – unavený jájínek, který si nezapomene kopnout do herců a novinářů, poděkuje Čínské lidové republice, která nám „jako jediná“ pomohla, a vyzve opozici, aby mlčela. Snad bychom tomu mohli říkat „udělat Zemana“: mít příležitost překvapit, a nepřekvapit; mít příležitost udělat nebo aspoň říct něco nového, a místo toho dokázat, že toho nejsem schopen.