Vzhledem k tomu, že hospody a další obvyklá místa socializace kvůli koronaviru zejí prázdnotou, sociální sítě praskají ve švech. Chybějící kontakt v reálu si prostě vynahrazujeme intenzivnější aktivitou ve virtuálním prostoru. Před dvaceti či třiceti lety by současná opatření nepochybně působila daleko klaustrofobičtěji. Kromě běžné volnočasové socializace se na síti začíná v daleko větší míře odehrávat i běžný provoz mnoha firem a přesouvá se tam i vyučování. Je příliš brzy na odhady, jak současná pandemie změní svět, ale snad si mohu dovolit opatrný předpoklad, že bude impulsem pro další expanzi digitální revoluce. Ve světle problémů, které postihují řadu lidí hlavně v nestandardních pracovních úvazcích, bychom ale měli začít řešit i soustavně přehlížené postavení těchto pracujících. Prekarizace a nejistota jako společenská norma se možná dříve leckomu zdály únosné, dnešek ale ukazuje, že je to časovaná bomba čekající na jakoukoli krizi.
M. Metelec
Zavření škol „kvůli koronaviru“ uvrhlo do svízelné situace všechny účastníky vzdělávacího procesu: učitele, žáky i rodiče. Protože není zřejmé, jak dlouho bude nastalá situace trvat, zdráhají se učitelé rezignovat na výuku a velká část z nich by ráda učila i prostřednictvím počítače. Jen nevědí, jak na to. U pedagogů totiž často absentuje takzvané informatické myšlení – zkrátka si neumějí představit, co všechno online prostředí umí. A není to problém věku, mladí učitelé jsou mnohdy stejně digitálně negramotní jako jejich starší kolegové. Jako mnohé jiné aspekty současné krize lze přitom i tuto situaci přičíst na vrub vládě, které se nepovedlo dostatečně implementovat Strategii digitálního vzdělávání do roku 2020, která byla schválena na podzim 2014. Můžeme si říct: Čert vem kantory, naučí se to za pochodu! Daleko větší průšvih bude ovšem nenaplnění dalšího cíle, který měl zajistit žákům a studentům nediskriminační přístup k digitálním vzdělávacím zdrojům. Hrozí totiž, že se nůžky, které mezi dovednostmi dětí rozevírá socioekonomické zázemí jejich rodičů, rozevřou víc, než budeme schopni zvládnout.
E. Marková
I Česko má své Avengers, mytické superhrdiny, kteří pod rouškou utajení zachraňují národ. V boji se zhoubným koronavirem na troskách česko-čínských vztahů vyrazila odvážná trojice Mynář–Tvrdík–Nejedlý přímo do epicentra epidemie odprosit tamní pohlavárstvo humanitárním odpustkem v ceně přesahující patnáct milionů korun. Když se koronavirová karta otočila, Mynář s radostí vystrčil růžky a chlubí se famózním úspěchem tehdejšího dobrodružství. Rozumějte, za onen dar přece dostali Češi lukrativní nabídku koupit od Číny tuny zdravotnického materiálu. Údajně tam pro nás vyčlenili i speciální továrnu. A tak občan váhá, zda být dříve vděčen superhrdinské trojici za mezinárodní korupci, z níž nyní tyje celé Česko, nebo přímo čínskému kapitalismu. Každopádně jiní se tak nesnažili. Jak se neopomněl zeptat Vratislav Mynář: kolik roušek a respirátorů nám z Číny sehnal pražský primátor Hřib?
V. Ondráček
Když už se Miloš Zeman probral z mlčení a odpočinku k projevu ke koronaviru, měl dvě možnosti. Buď mohl povzbudit společnost v těžké chvíli a demonstrovat, že bere situaci vážně, stará rozdělení aspoň na chvíli přestávají platit a všichni se musíme trochu překonat. Nebo si vzpomenout na to, že kdysi byl levicovým politikem, a mluvit o očekávatelné ekonomické krizi a o tom, že by její náklady měli zaplatit ti, kdo měli zisky z konjunktury, tedy velké firmy a oligarchové (tuto v českém kontextu radikálně levicovou myšlenku zastává u nás z vrcholových politiků zatím jen Miroslav Kalousek). A mohl dodat, že bychom epidemii mohli brát jako zatěžkávací zkoušku – s klimatickou změnou nás patrně čekají horší katastrofy. Zvolil třetí možnost: ukázat, že nic nezapomněl a nic se nenaučil – unavený jájínek, který si nezapomene kopnout do herců a novinářů, poděkuje Čínské lidové republice, která nám „jako jediná“ pomohla, a vyzve opozici, aby mlčela. Snad bychom tomu mohli říkat „udělat Zemana“: mít příležitost překvapit, a nepřekvapit; mít příležitost udělat nebo aspoň říct něco nového, a místo toho dokázat, že toho nejsem schopen.
O. Slačálek
V neděli 8. března jsme s kamarádkou Hanou Trefilovou měly v plánu před olomouckým magistrátem, kde měla na zasedání zastupitelstva vystoupit Klimatická koalice Olomouc, aby městu předala své požadavky, popsat chodník nápisy podporujícími myšlenku zeleného města. Stihly jsme napsat pouze: „Zdravé, zelené město bude od vás hezké gesto“, „K čemu měna, když je klimatická změna“ a „Změňte přístup, ne klima!“ Po deseti minutách se dostavil pán z ochranky. Argumentoval, že čmárání křídou před magistrátem nejspíš není povolené, jenže my si předem zjistily, že chodník má stejný status jako ten na našem sídlišti, kde nikdy nikomu křídy nevadily. Zavolal městskou policii, strážníci si zapsali naši totožnost, nafotili nápisy a sdělili nám, že jsme porušily zákon, který zakazuje sprejerství. Chtěli nám udělit pokutu a nařídili nápisy hned smazat. Ohradily jsme se, že nápisy smyje první deštík, a zeptaly se, jestli mohou pokutovat i dítě, které si kreslí křídami před domem. Odpověděli, že podle zákona by vlastně mohli. Po telefonátu s právníkem a rodiči jsme odmítly pokutu zaplatit. Riskujeme teď postih ve výši až třiceti tisíc korun a nepříjemnosti spojené se správním řízením, ale jsme přesvědčené, že jsme v právu. Nápisy přes noc zmizely. V dalších dnech jsme se přidaly k akci, která vyzývala k malování křídami před magistrátem. Po celou dobu na naši nebezpečnou aktivitu dohlížel městský policista a ochranka. Druhý den vše smyl déšť…
V. Fafejtová