Planeta Lil Wayne

Lil Wayne žije ve vlastním světě a nestydí se to přiznat. „Jediné, co mě zajímá, jsem já. Na novou hudbu narazím, jenom když se mi v autě včas nenapojí iPhone k rádiu a chvíli hraje nějaká stanice.“ Labely Quality Control Music ani TDE sedmatřicetiletému americkému rapperovi nic neříkají. Soustředí se především sám na sebe a většinu času tráví zavřený ve studiu, o čemž koneckonců vypovídá jeho 26 mixtapů a nyní již třináct alb. Že se taková produktivita snadno může slít do jedné bezbřehé záplavy, je mu jedno. Spoléhá na to, že jeho schopnosti zaručují všem jeho výtvorům dostatečnou kvalitu. Toto staromódní přesvědčení ho sice znevýhodňuje, ale těžko je zcela vyvrátit: když Wayne vydá kolekci skladeb, je to jako rýžovat zlato. Naberete spoustu bahna a bezcenné hlušiny, ale vyberete i kousky solidní hodnoty. To platí také pro letošní album Funeral. Kdybychom vybrali lepší polovinu tracků, byla by deska opravdovým skvostem a její pochmurný titul by stál v ostrém protikladu k její náplni. Ve skutečnosti však název není ani protikladný, ani přiléhavý – Wayne na albu dokazuje, že rozhodně neopouští hru, jak se někteří dohadovali. Sám k tomu řekl: „I kdybych měl mít pohřeb už zítra, tohle by stejně nebyla moje poslední deska.“

Žádná symbolika

Podle Waynea se za názvem Funeral neskrývá žádná velká symbolika – nahrávka svým titulem zkrátka volně navazuje na Rebirth (2010). Po albu Tha Carter V (2018), na něž se kvůli sporům s labelem Cash Money Records čekalo tak dlouho, že prostě nemohlo uspokojit očekávání hladových fanoušků, nicméně nakonec jako „znovuzrození“ působí spíš Funeral. Album představuje Waynea jako tvůrce s dekádami praxe, který je sice poněkud eklektický, ale je třeba připustit, že na to má svým způsobem právo vzhledem k tomu, jak moc v uplynulých letech sám ovlivnil své kolegy. V jednotlivých skladbách si pohrává s flow, takže jednou připomíná Lamara, jindy zase Quava – a zmínění by se jistě nestyděli přiznat, že pro ně Wayne byl vzorem. Nejsuverénněji zní v traccích Mahogany a Piano Trap, při jejichž poslechu si nelze nevzpomenout na legendární Tha Carter III (2008). Bezpochyby k tomu přispívá i produkce Mannieho Freshe, s nímž Wayne spolupracuje už od roku 1999. Náročný instrumentální podklad skladby Mamma Mia si rapper ochočil mistrovským frázováním a proměnlivou flow, zatímco v tracku Dreams dokazuje své postavení krále autotunu, s nímž pracuje už patnáct let. Za zmínku stojí také svérázné kuňkání v tracku Bing James. Wayneova flow je každopádně suverénní – zdá se, že je mu dokonce příjemné vydržet bez nádechu rapovat několik desítek vteřin. Vyniká také v jazykových hrách, jež jsou odjakživa jeho silnou stránkou.

Vyslechnout celé album přesto vyžaduje nejen dost času, ale i jisté odhodlání, protože kromě klenotů je tu i dost kousků, které klidně mohly zůstat v šuplíku (nebo skončit na mixtapu). Třeba společný song s Adamem Levinem vyvolává podezření ze zištné touhy obou slavných interpretů vylepšit si pozici v algoritmech internetových vyhledávačů. Ani slibná kolaborace s 2Chainz nenaplnila potenciál a je jen jakousi slabou ozvěnou zlatých časů. Skladba Sight and Silencers, v níž hraje prim R&B stálice The Dream, zní jako táhlá, ale mělká elegie, jež záhy mizí v zapomnění. A sólové tracky jako Stop Playin with Me nebo Wayne’s World jsou především výsledkem dlouhých hodin strávených ve studiu.

Jsem svůj

Geneze alba výše řečené potvrzuje: Wayne měl na stole 72 tracků, z nichž Mack Maine, šéf vydavatelství Young Money Entertainment, vybral čtyřiadvacet skladeb. Album tak působí jako hostina, na níž je od všeho trochu: nechtěným efektem však je, že ty nejlepší kousky mají pachuť těch slabých, a to leckdy i kvůli nepřesvědčivým beatům, které jsou vůbec problematickou stránkou alba. Producentů bylo moc a deska působí nekoherentně. Kdyby Wayne spolupracoval jen s producenty, jejichž beaty mu vyloženě sedí (Mannie ­Fresh, Rex Kudo, Ben Billions), udělal by lépe. V soudržnosti alba zkrátka nemůže současným interpretům konkurovat, a přitom právě tato vlastnost je dnes podstatným ­kritériem při hodnocení nahrávky.

Přesto Wayne prokazuje, že je ostřílený mazák. Jak sám poznamenal: „I když mluvíte o ničem, můžete k tomu přidat cosi, co z toho udělá něco.“ Kromě toho uvedl, že se na novém albu snažil být hudebně současnější. Škoda, že se při této snaze drží jen technické stránky. Jeho texty zůstávají monotematické – hlavním námětem je Wayneovo neohrozitelné postavení rapové legendy. Tradiční objektivizaci žen („vagina úzká, ale musí dobře vonět“), okázalé plýtvání penězi („řídím wraitha jak suzuki“), nadužívání drog („ten sirup budu pít, dokud se v něm neutopím“) zde nedoplňují žádné narážky na klimatickou krizi, práva menšin ani migrační problematiku. A bylo by naivní to očekávat. Wayne zůstane věrný sám sobě nejen v tom, že každé album přeplní a zbytečně natáhne, ale i tím, že se nebude angažovat – přinejmenším tedy, pokud do jeho uzavřeného světa nepronikne něco, co by se ho přímo dotklo. Jinak bude i nadále pobývat na své planetě. Ostatně právě nenarušitelností onoho „jsem svůj“ je bezpochyby současný.

Autorka je publicistka.