Už tomu bude takřka devadesát let, kdy Roman Jakobson v eseji Co je poezie? deklaroval, že i lidé, kteří poezii nikdy nečetli, „milují podle Hamsuna, podle Šrámka, podle Verlaina“. Dnes, zdá se, je načase svrhnout i tuto tezi do propadliště dějin. Kauza vyhazovu mluvčího (a básníka) Filozofické fakulty UK Petra Kukala ilustruje totéž, co syntax prvních slov této věty: V akademickém světě lze být mluvčím instituce, ale nelze být básníkem instituce; hybridní identity tu nefungují, byť všude kolem už dávno ovládly prostor.
Ten paradox je, myslím, zjevný. Nové trendy mluvy ve veřejném prostoru už pár let určuje vlna populistického diskursu. Ta využívá kromě jiného i rétorický trik, který by snad šlo označit jako vynulování identity. U kanónu chrlícího na sociálních sítích výroky z Hradu nelze ani při nejlepší vůli rozpoznat, co míní a říká hradní pán, co jeho rádcové a co jeden z místních úředníků. Vyjadřovací schopnosti premiéra svědčí o tom, že dílo O čem sním, když náhodou spím, jehož autorství mu připisuje i Česká národní bibliografie, je nutné považovat přinejmenším za překlad; originál nejspíš stihl osud druhého dílu Aristotelovy Poetiky. O tom, že situace, kdy nevíme, kdo vlastně mluví, ale nijak nám to nevadí, je už bezpříznaková, svědčí i nedávná kauza facebookového selhání, které odhalilo reálné autory tvrzení, jež se tváří jako ideje a komentáře našich politiků a dalších vlivných osob. Věřím, že ještě před patnácti lety by takové odhalení znamenalo naprostou diskreditaci; dnes důvěryhodností těchto osob neotřáslo ani trochu. Jde o paradigmatický zlom, srovnatelný s představou, že veškerou literaturu nepíšou autoři uvádění na obálkách, ale nerozlišitelné týmy ghostwriterů, kteří napsané možná trochu s některými uváděnými autory konzultovali.
S vymazáním hranice mezi „já“ jako identickou osobou a někým jiným, kdo si jak břichomluvec vydělává na živobytí tím, že mluví za jiného, souvisí i vymazání hranice mezi diskursem publicistiky, který je referenční, a měl by tudíž splňovat pravdivostní podmínky, a diskursem fikčním, který k aktuálnímu světu odkazovat nemusí a pravdivostní hlediska na něj nelze uplatňovat. I zde je populistický diskurs inovátorem. Parlamentní listy s oblibou svým hvězdám vyrábějí atribuce (lingvisticky jde asi o přístavky), které by při uplatnění pravdivostních podmínek nemohly obstát. Ivo Budil je jednou „mezinárodně uznávaný filozof“, podruhé „mezinárodně vysoce uznávaný filozof“, potřetí „světově uznávaný filozof“. Václav Cílek je „klimatolog“ a „filosof“. Je škoda, že netušíme, jak se tito pánové při četbě takovýchto atribucí cítí: Dělá jim to dobře? Je jim to jedno? A pokud jim to snad přijde nepatřičné, proč svým naslouchatelům nedomluví? O mysteriózní otázce, proč jeden filozofuje se „s“ a druhý se „z“, už ani nemluvě. A příklad poslední. Po staletí byl za spisovatele označován ten, kdo psal beletristické knihy. Dnes je tu takto označován ten, kdo sepsal dvě historické příručky, i ten, kdo do knihy shromáždil vzpomínky několika jiných lidí, ba spisovatelem je prý i hróóózně drsný rocker Petr Štěpánek.
Veřejný diskurs se tedy – zjednodušeně řečeno – s nástupem sociálních sítí a populismu stal diskursem bez obecně platných pravidel a hranic. Nedovolává se letitého konsenzu ohledně významu či způsobu vyjadřování, ale význam či způsob, přenastavený tak, aby vyhovoval účelu, vytváří ad hoc a naplno až svými výroky. A proti němu stojící diskurs akademický, který na hranicích a kategorizacích naopak zarputile lpí, se pak nutně jeví jako směsně anachronický. Mohl by trvat na své jinakosti, jenže to by potom nesměl používat stejné sociální sítě a nesměl by chtít oslovovat veřejnost, která si už internalizovala praxi populistického diskursu.
V parametrech akademického diskursu se již zmíněný Petr Kukal provinil tím, že v pozici mluvčího byl i básníkem. Kdyby cokoli o ženách jakožto princeznách perských, ale klidně třeba i angorských, napsal do sbírky, nestalo by se nic. Nanejvýš kdyby se dostal do čítanek, mohli by na něm učit básnické přirovnání. Protože ale použil zjevně nedoslovné, obrazné vyjádření jako básnící mluvčí, narazil. Ironie celého příběhu je zjevná – Kukal se chytil do pasti, protože jako mluvčí se naladil na veřejné normy dominující současnému diskursu; kdyby zůstal akademikem, byl by v bezpečí, ale nebyl by efektivní jako mluvčí. Je jisté, že jeho nástupce, ať už jím bude kdokoli, se poučí a bude mluvit sterilním jazykem tiskových zpráv, které nikdo nebude číst. Bude mluvčím, který splní požadavky panující uvnitř akademického světa, ale o jeho existenci nebude nikdo na veřejnosti vědět.
Výrok o perských princeznách byl možná poslední kapkou v lavoru předcházejících pnutí; v tom případě se ale měly sečíst ty předchozí kapky a tu perskou do rozhodnutí o ukončení pracovního poměru netahat. Pokud byla naopak důvodem vyhazovu právě velikost té kapky poslední, měly se věci nechat dojít, kam směřovaly: Kdo jiný než akademický senát výsostně akademické instituce by měl vydat stanovisko, nakolik v dnešním světě smíme při výkonu svých veřejných rolí být ještě básníky? Kdo jiný by měl posoudit, jaká míra něčí dotčenosti je analogická ukončování pracovního poměru? Nejde vůbec o problém teologický, ale velmi pragmatický: každý z nás, kdo učí, používá expresivitu, nadsazené (a právě proto třeba někdy i působivé) analogie a obrazná vyjádření. Spoléháme se, že publikum je schopno jejich obraznost i účel reflektovat. Ale co když tím diskriminujeme ty, kdo této reflexe nejsou schopni? Od vyhazovu Petra Kukala si nikdo z nás nemůže být jistý, kdy se naše výkladové postupy dotknou něčí senzitivity (participantů je ve veřejném prostoru mnoho a odlišit se v záplavě lze jen jejím hypertrofováním) a kdy poletíme i my. Způsob řešení aféry, který vedení FF UK zvolilo, nechal bohužel otázku, nakolik při výkonu veřejné role smíme v dnešním akademickém světě být ještě nejen básníky, ale i sami sebou, nezodpovězenou.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.