Božena Němcová patří k nejčastěji filmově ztvárňovaným českým literárním osobnostem. Kromě množství adaptací jejích děl vzniklo i několik snímků zobrazujících samotný její život. Ani ty nejnovější ale nedokážou vystoupit z mytologie, která se kolem této autorky během let rozvinula.
Může ještě vzniknout originální film o Boženě Němcové? Tato otázka se mi honila hlavou, když jsem se loni v létě dozvěděla, že Česká televize natáčí minisérii o životě této spisovatelky. Pokud budeme počítat i televizní inscenace, bylo o Němcové natočeno celkem šest životopisných snímků, z toho tři po sametové revoluci. Porevoluční filmy reagují na socialistický filmový narativ o spisovatelčině životě a osobnosti. Přes snahy o uvádění tohoto obrazu na pravou míru se k němu různými oblouky znovu vracejí.
První česká disidentka
Ve starších filmech o Němcové převládal obraz pokrokové národní spisovatelky, která se svou emancipací a politickou odvahou vymykala normám dobové buržoazní obrozenecké společnosti. Některá díla ji zobrazovala hlavně jako lidovou spisovatelku a nevyhýbala se ani jejímu milostnému životu. Němcová byla prezentována jako vášnivá žena hledající pravou, hlubokou lásku, kterou v manželství nemohla nalézt.
Porevoluční snímky o Boženě Němcové vykazují překvapivě velké množství strukturálních podobností. Tou nejvýraznější je způsob vyprávění – všechny začínají a končí spisovatelčinou smrtí. Vše, co se odehrává mezi začátkem a koncem děl, má roli vzpomínek, které Němcová sdílí s divákem. V hraném filmu Dagmar Knöpfelové A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu (Durch diese Nacht sehe ich keinen einzigen Stern, 2005) divák vzpomíná spolu s postavou, v dokumentech Nesmrtelná hvězda Božena Němcová (1997) Olgy Sommerové a Obrazy ze života Boženy Němcové (2011) Ljuby Václavové se vzpomínání děje prostřednictvím oslovených odborníků. Výběr osobností, které komentují jednotlivé aspekty spisovatelčina života, ukazuje, jakou Němcovou chce daný snímek divákům představit.
Respondenti mluvící v dokumentu Olgy Sommerové pocházejí z velké části z prostředí českého disentu. Divákům odhalují svůj vztah k Němcové jakožto spisovatelce i ženě. Vzniká tak dojem autenticky nového, osvobozeného, individualizovaného pohledu na Němcovou, k němuž diváci v minulém režimu neměli přístup. Příkladem tohoto budování autentického porevolučního obrazu spisovatelky je vyprávění herečky Vlasty Chramostové o posmrtné masce Němcové, jež visí u ní doma na zdi. Emotivní pozadí hereččina vztahu ke spisovatelce dokument ilustruje vypjatými záběry z představení Zpráva o pohřbívání v Čechách odehraného v roce 1979 v bytovém divadle. Tento archivní materiál ve filmu posiluje analogie mezi životy Němcové a Chramostové, čímž Němcovou staví do pozice první české disidentky.
Slovensko, magická země
Film Ljuby Václavové nabízí obraz Boženy Němcové nahlížený z vědecké perspektivy. Tomu odpovídá i výběr odborníků. Divák si vyslechne literární historičky Jaroslavu Janáčkovou, Helenou Sobkovou, Libuši Heczkovou a také Václava Cílka. Probírané aspekty života Němcové ale ukazují, že se ani v tomto případě nepodařilo osvobodit filmové vyprávění od kanonické spisovatelčiny podoby – příkladem hovořícím za vše je Cílkovo líčení její cesty na Slovensko jako jakéhosi iniciačního zážitku v daleké magické zemi. To je narativ, který diváci mohli vidět už v roce 1979 ve snímku Ako listy jedného stromu. Jeho vystoupení je navíc matoucí: Cílek je geolog, a mezi literární vědkyně tedy profesně příliš nezapadá. Promlouvat v dokumentu mu umožňuje právě reprodukce narativu o lásce Němcové ke Slovensku.
Objektivita řady tvrzení je podporována obsáhlými citacemi z korespondence, která zde má podobnou úlohu jako záběry z bytového divadla – vhodný výběr pasáží vytváří dojem, že obraz Němcové budovaný ve filmu je autentický. Zároveň ale zakrývá skutečnost, že zde zaznívá jen zlomek z písemné pozůstalosti Němcové, který divákovi nezprostředkovává přímé spojení se spisovatelkou, ale spíše má ilustrační funkci. Dokladem toho je též fakt, že Václavová sáhla i po citacích, které před ní použila nejen Sommerová, ale také autoři životopisných filmů vytvořených před revolucí.
Tygr a buvol
Pochybnosti o možnostech originálního vyprávění o životě Němcové dále prohlubuje i volba témat, jimž se oba dokumenty věnují. Prvním z nich je vztah Němcové s Josefem Němcem, který je vykreslen převážně negativně. U Sommerové je rozpad spisovatelčina manželství vysvětlen poněkud bizarně prostřednictvím čínského kalendáře. Herečka Luba Skořepová divákům vysvětluje, že Němec, podle čínského kalendáře buvol, je ze své astrologické podstaty předurčen k neúspěšnému vztahu s Němcovou-tygrem, protože buvol a tygr jsou neslučitelná znamení.
V Obrazech ze života Boženy Němcové se objevuje snaha o demytizaci vztahu s Josefem Němcem, ale ve srovnání s náhledem, který čtenářům poskytla Magdalena Pokorná v biografii Josef Němec. Neobyčejný muž neobyčejné ženy (2009), je to pokus nedostatečný. Opět zde významnou roli hraje korespondence manželů, citace jsou ovšem uváděny bez datace, takže divák nemá jistotu, že předčítané pasáže odpovídají zobrazenému období spisovatelčina života. Pomocí historického pramene Václavová konstruuje vyprávění podřízené kulturnímu kánonu, podle nějž se Němcová vymykala době, nemohla naplnit manželovo očekávání dobré hospodyně, a vztah byl tedy předem odsouzen k neúspěchu.
V obou dokumentárních snímcích se objevuje také otázka původu Boženy Němcové, k níž se pokaždé vyjadřuje Helena Sobková. Ani v jednom případě přitom nezaznívá, proč by diváka měl „skutečný“ původ Němcové zajímat. Vypovídá možnost nemanželského početí spisovatelky něco o kvalitě jejího literárního díla? Dokáže díky ní divák lépe pochopit, čím Němcová během svého života prošla, porozumět Babičce nebo autorčině korespondenci? „Odhalení pravého původu“ na diváka působí jako něco nového, originálního, ve skutečnosti se však jedná o hledání původu hrdiny, tedy o klasickou biografickou figuru. Důraz, který film klade na hledání urozeného původu, má vysvětlit výjimečnost Němcové nikoli jejími schopnostmi, ale její „esenciální“ odlišností od zbytku populace: velkou spisovatelkou se tak Božena Němcová nestává vlastním přičiněním, nýbrž jí je ze své podstaty.
Dosavadní životopisné i dokumentární snímky demonstrují, jak obtížné je pro film jako médium oprostit se od tradičních vyprávěcích a mediálních postupů. I dokumenty z let 1997 a 2011 potvrzují, že síla kanonického obrazu Němcové udržuje některá témata v oběhu navzdory politickým událostem – ustálený způsob vyprávění vede k přejímání zobrazovaných témat i filmových postupů. Ačkoli se takový závěr může zdát pesimistický, je to přesně naopak. Připustíme-li si sílu a mechanismy kulturní paměti a fakt, že dokumentární film je narativní médium stejně jako film hraný, může nám sledování snímků o Boženě Němcové začít konečně dávat smysl. Ani ne tak pro jejich informační hodnotu nebo kvalitu filmového zážitku, ale spíš proto, že manifestují vztah konkrétního média, historické osobnosti a kulturní paměti ve velmi dlouhém časovém období. Víc než pravou osobnost Boženy Němcové poodhalují fungování historického kánonu a filmu. Originální pohled na Boženu Němcovou by měl tyto mechanismy reflektovat.
Autorka je historička.