Idiot apokalypsy

I

Červená báseň ve městě

Na majáku a moři a větru bez konce.

Ženo ze soli a slámy a větru zahřátého tím,

jak se v mžiku zmocnil tvé okřídlené trubice.

Ach, byla by úžasná žízeň… bezesného Apače!

 

Ženo z rýže a slámy a měkkého mechu,

v korálu vycházející a mlhavé luny,

v modrém a bledém soumraku,

ženo z anýzu a skřivánčí vůně…

Ach, bylo by úžasné hryzat tvou růžovou kouli!

 

Žízeň na rvaní trávy s pusou mezi tvýma

nohama,

na zmocnění se tvého těla ze sádry a z ryb.

Ó rudá kůže v teplých obloucích a ve zvonech!

Ach, byl by úžasný kalich záliv mezi růžemi!

 

Ženo z nudy a slámy a vápna a šupin.

Opilá a pozemská žízni po čistotě a panno.

Rybářko bílých vesel ve zdivočelém člunu.

Ach, bylo by úžasné hryzat svět ve tvém světě!

 

II

Loutky

Ubožáci. Nebohé vykloubené loutky.

A špinavá děvka za úsvitů kašle u cigaret,

nádherně poničená a špinavá, trhající se

v panenském tichu svých očí.

 

Ubožáci. A v tom modrém bordelu

dlouhé opeřené copy.

Hřívy vyrostlé z hořké, hnědé, krásné,

padlé barvy.

Hubeňouři. Hubené, růžové, vykloubené loutky.

A ta zelená opojení a ty alkoholy v nadutých

chřtánech.

 

Ubožáci. Tuláčtí chaplinové červení v popelu.

Bledí. Nad hubeným chorým sterilním

růžovým fagotem.

Cudní. Cudní darebáci v okovech, deflorovaní,

a ty špinavé bílé děvky mezi modrými dechy.

 

 

III

Noční kočky

Byl to uranový hlas, chraplavý hlas jakoby z asfaltu, jakoby z růží rozdrcených ve špinavých chřtánech. A prostoduše jsem ho upozornil, že v jeho knírech skotačí ubohá starobylá loutka. A modrá sklenice, po okraj plná piva, odpovídala opilému městu žebrajícímu od velkého bratra pod latrínami.

 

Tehdy báseň chtěla umřít. Noční jaro ji unášelo do větru plného tunik a smrti, ale stává se v našich větvích, že prcháme z postelí; skoro letíme nad travami noci, spoustě parků v Limě bychom možná vykřičeli pád našich slepých sladkých nezkrocených koček.

 

 

IV

Podzim

V širém bílém parku v Limě.

Kousal jsem ústa umírajících růží.

Zatímco hubený rozlítaný pes hřímal

mou vlhkost, rudou vlhkost, vybledlou.

 

Byl podzim, mlha…

A větve vypadaly jak sklovitá železa

nad ruinou bílé nábřežní zídky.

A listí na podzim vypadalo

jak hubené stařeny z dávného papíru.

Byl jsem bledý utopenec

v kalných zelených bezbarvých vodách.

Byl podzim jako chatrná bible

v růžových znepokojivých kartonech.

 

Byl podzim v Limě.

A já jsem umíral…

Opilý jsem padal mezi shnilé, padlé růže

spermatu.

Zatímco nádherný slepec v běhu

dávil rytiny křiku, mlhu.

Podzim, jeho almužna.

A nahé saze vyly uprostřed stínů.

 

Byl podzim v šest ráno.

Pršelo.

A růže skomírající do výkřiku

svým hnitím zabíjely.

Byl podzim za úsvitu. V šest, duben.

Byl podzim ve smrti.

Byla to Lima zděšená podzimem

pod modrými zvratky sněhu.

 

V

Otřes

Ó mozku nerve, přízraku a děsivý,

zvracíš rudé drsné a modré lucifery!

Ó maso mozkového třasu…!

Ó pavouku slunce na stěnách pylu!

Křičí nemocné bázlivé dítě,

čarodějka zpitá jedovatými lotosy přichází.

(Cválající noc embolie nad chobotnicí

z modrého listí).

Světlo hrůzy ve stínech léta.

Bohémský přízrak v labuti, je to noční sníh,

bledá růže ve světle.

 

Ó mozku, ó zašmodrchaný mozku,

ó kruhu rudých vln a hromů uprostřed

noci!

Radost! Ó radost mechu lidožrouta na nebi!

Traktory. Krvavé jazyky ve výřečných korytech.

Vřeštění čamrdovitých lesních gnómů.

Ó uzel kabelů; železnice, železnice…!

Ó rudé a divoké dráty v leváckém vězení

zkřehlých mozků! Tramvaj rozcupovaná

na bílé kovy,

bledá, šílená, ó šílená! Zvrhlá, neduživá,

svalená plíseň.

Lilie zarudlá v očích.

Ó zkroucená železa souložící s černou růží

vztyčenou na zuřivém břiše!

 

Křičí nemocné dítě a vibrují plátna horka.

Mozek vybuchující s fialovýma očima

– ježek a zlatá trouba – zírá na kráter

černé luny.

A bílí plazi – svíce a pracka – z oka

perlové bestie

neurvale zvracejí do širé svěžesti.

 

Křičí jantarové dítě žebrající o sen,

zkřehlé ve zpěvu noci a pěny,

mezi ledem bledých a umírajících nohou

a kyselou vůní studených ptáků.

A o kus dál… Rozvalené ve vůni opia

a býlí, přežvykující nudu masařek,

zchátralé vychrtliny čarodějnic je zabíjejí.

 

 

VI

Sesuv

Nad krutou Arktidou a červenou pivní pěnou, mezi kouřovými tvářemi a nefritovými orangutany, utopenecky bledý sprostý hlas, jehož vlasy z houslí a bílého smyčce prostupují obrýlenými Židovkami, tiše přede.

 

Rysí uhelný úsměv mezi prachem a čelem, astrální kruh, kruh rudých vln a soumračných výstředností, tam na kamenech, jejichž prstencový a kráterový ryk vulkanizuje růžovou vodní smršť nádherného žebráka.

 

Taky černé slonoviny Apačů, živě mrtvých na válečných kopcích, a prudce lunatických živých tvorů nestvůrně ryjí ve své korálové klisně a v rudém peří mezi měkkým a dětským masem, rozpučeným a modrým. A taky drsné vlčí máky červencového zvířete trhají své růžové útroby, antarktické, bělostné a nedobytné, a jejich bledé, růžově pnuté plíce vypadají jako dvě chlupaté rachotiny na odpadky.

 

Tehdy čarodějnice a mágové pobíhají jako cirkus mezi černými kozami, židovskými šašky a věžemi; a břicho podupané armádním oslem (vojáci slintající saze, růžově opilé uniformy bílých a špinavých kurev) leží rozklované v jahodách a chřtánech mlhy od posvátných hnilob po bohémské masy rozbité ve vápně a papírových růžích.

 

 

VII

Popelka

Povalená jsi padla k zemi,

povalená a ušpiněná mými pažemi,

povalená jsi padla k planetě,

padla jsi povalená.

 

Byla jsi služebnou u mě doma.

Měla jsi pokoj s terasou a schody.

A tvá prsa povalená mýma očima

padla do mých očí, rozlitá:

deflorovaná kaskáda: řiť a krev, Popelka.

 

Moje psí tesáky, z nichž odkapávaly sliny,

mé bulvy marťanského krále na jeho zámku,

mé chlupy vlka zmrzlého v čarodějných

lunatických kráterech

povalovaly

horkosti pěny, páry,

povalovaly

nad vlnou tvého bílého břicha,

vybuchovaly v pusách pelargónie,

povalené,

rozdrnčené černými pěnami a dechy.

 

Byla jsi služebnou u mě doma.

Flakón, děvečka, celer, jantar, popelavý

zadek.

Měla jsi pokoj se schody a potrhanými

romány.

A růžová kuchyně voněla po česneku

a dřevě.

 

Bylo to v noci.

A můj chobot z blouznícího šarlatu

metal sperma na šašky a na lunu.

Povalená jsi padla, Popelko, a romány…

A mé sperma, pyl pro tvé chloupky

a pro tvé břicho z růží.

Povalená služko se schody,

byla jsi meziplanetární sex,

maso otevřeného květu, nevycválaná,

povalená matka.

 

 

VIII

Idiot Apokalypsy

Tváří v tvář městu, tváří v tvář světu krásná matka porodila směšného, ale modrého šaška. Zatracená žlutá soulož! Ale už je tu, ta veliká věc, která se valí, věc ohromná jako svět, dobrá věc, nekonečná jako planety a hvězdy, jež zabírají vesmír; je tady, ta veliká věc, která se valí a nepadá a která nekřičí, skoro dementně, když překoná čenichavé dětství a dospěje do bledého mládí: Modrý šašek! Modrý šašek! Napadené šílenství a ignorovaná záře, královská velikost. Mladík pyšný na svou mizernou úplnost, básník!

Jsem kníže kurev a moje šperky jsou jedinečné: modrý náramek a modrá hygiena. Jsem kníže kurev. A mé kuplířství potemňuje v bordelu a ztrácí svou pomalou vůni. Špína! Šílenství! A tenhle žlutý a tekutý hnis na mé posteli, rozpoutaný jako voda nebo zvratky mrtvých. Tenhle mozek. Tahle demence. Tahle nezadržitelná prudkost, pro kterou není možná žádná země, která pozvedá k úmorné tragédii a světlušce nepříčetnosti. Rodí se nad světem paralytik. A nad světem není slitování ani pomoci. Paralytiku z plavých jeskyní, od koho výkřik, od koho spása, od koho škraboška pro tvůj orbitální výron z černých flakónů, jede Doktora Vraha? Ó dobří lidé, nemotorní a přízrační marťani, tohle je katastrofa, lži a podrazy jsou všude, ó zvířata! Jsme obrovská zvířata a vylézáme z růžových břich, z jasných vaječníků a z brunátných a silných vulv.

Ach! Zarůstám velkou prasečí špínou. A občas sním o úzkých a nečistých cirkusech a jejich prostřednictvím se ze mě stává obratný růžový provazochodec páchnoucí žluklými výpary. A také, ó delirium!, mám širší sny, ve kterých vytloukám hřeby, nervózní a plný strachu, že mě zabijí pohani, z velkého, moudrého, mocného Krista ukřižovaného nad Golgotou. A okamžitě v rozkošnické orgii zamýšlím spojit Ježíšovy a Barabášovy rty. Jsem hodný zloděj. Ó mé letopisy bez chvály, má dobrodružství, dychtivosti a touhy.

„Letopisy hodného zloděje“: dobrý titul románu nebo komediantského časopisu. A mých novin, mých tisků. Ó!… Zapomenuté. Tohle přídavné jméno by jistě bylo dobrým názvem kinematografického filmu. Jenže tohle je tvé kino, šašku. A když už jsme u komediantství, každý den chodím do kabaretů, hnaný pudy, přirozeně lákaný základními tělesnými vztahy k těm zmáčeným sboristkám, jejichž nahota ve světle patří postelím, penězům na dřevo a bataliónu žlutých lebek a francouzských klobouků rozpuštěných na slunci. Ó apokryf! Pánové, tohle je nový zákon. Jeho tvůrce: velmi hubený muž a lump toulající se nazdařbůh. Tohle je nový zákon. Mistr soucitných procházek, stupidních neuróz; Matouš, Lukáš, apoštolové. Protivník a apoštol. Tohle je moderní evangelium: slova pro lidi, metafyzika je pro vědátory, metafora pro zahrady a hovno pro nikoho. Tohle je velká bible Idiota Apokalypsy. Nádherná potupa. Nejpříhodnější je teď zahrnout ducha nedotýkáním a udobřit se skrz rudý mrak otupujícího snu.

Město smylo mou nevinnou čistotu. Jsem stav špinavosti. Prázdně čekám na meziplanetární války, na divokou srážku největších mocností. Jsem stav rozepře. Pozoruji právní vědu a všechny její svrchované vokály a obtloustlé soudce, hadrového vykonavatele vycpaného koudelí, v červených hadrech a s šedivou hřívou, nedá se rozeznat, dav ho kryje silou nadřazenosti bez rozdílu. Náš palác spravedlnosti je obrovský, ale žádné záře, kresby ani barvy ho nepozvedají k obrazu zázraku! A vám, lidé z města, profesoři, byrokrati, hudebníci, herci, anachoreti, vám řeknu, že působíte veliké utrpení svými obleky z jiných dob, pruhovanými a dvouřadými a většinou olověně šedými. Jsem stav žíněného roucha. Ať žijí světci, hrdinové, umělci obtížení staletími a barvami! Město vyžaduje kopulaci se starým rozumem, s morálkou, s magickou vědou.

A ze všech barev, tvé barvy. A ze všeho barbarství, obrazy. Jsou chvíle, kdy se pyšním čtyřmi vztyčenými korzárskými hlavami. Noc už neexistuje, všechno je úsvit, slunce, jas a vize. Tehdy mě průzračné nebe ukazuje na lodích ze dřeva a plachet, snad jsou to pirátské karavely, kde beru do rukou zeměpisné mapy, kompasy, zelené teleskopy… A jako zářiví vyplašení farníci hledáme a nelézáme barevné jeskyně, kde jsou truhly zlata. Ó být světlem prostoupený milionář, když poklad patří otrhanému bohu! Tehdy pluji na vahách modrého moře s havanským doutníkem. Tohle je můj sen o světě a je toho víc: vidím se, jak lezu na lokomotivy z černého železa, do mezinárodních elektrických vlaků, hydroplánů, raket na měsíc. Automobily! Silnice! Motocyklistika! A vidím se, jak dělníkům zabavuji kola na celnicích, ve městech, na moři i v nebi. Přivlastňuji si prostředky všeho druhu. Teď všechny dopravní linky patří mně.

Každý výsledek je rozkoší a potravou pro bytí. Hledejte výsledky, chcete­-li. Já například jsem špinavec, sprosťák, zedník, instalatér, zkrátka úplný kníže, jak uvidíte. Buďte chudí nebo bohatí a dejte ještě víc lásky opilci, který nespal už pět set dní! Uděláte mi tu radost? Já ještě nejsem komunista, ani novinář ani ředitel fabriky. Ale provolávám slávu senátu, předsednictví, římskému papežství a všem jeho zeleně vonícím kardinálům… Milujte bledé hubené mučedníky, kteří se svlékají v tureckých lázních a v páře vydávají předlohy a principy zákonů, kterými se řídí diktátoři. Zprostředkovatelé galoší, latrín! Naši žlutí a červenaví starci. Milujte děti s růžovými tvářemi a buďte laskaví k mužům ve zbrani a vojákům. Provolávejte slávu akčním generálům a jejich ženám, veřejně dobročinným dámám, jejichž pohmožděné zadky odpovídají. Taky provolávejte slávu jejich milenkám, dívkám krásným jako moře, a obsaďte balkon hbitých, pokud chcete, i čtvrť jahodových domů s majordomem. Berte si a milujte všechno, co máte na dosah.

Já jsem ještě nic nevykonal. Postrádám jakýkoli plodný čin. Jsem ubohý, vyvrhel, k ničemu, jak říká moje matka, a nepoužitelný pobuda, jak říká celé lidstvo. Já… já dám bídě sbohem. Ano, vím to jistě. Ale je pravda, že sílu jsem odněkud ukradl! Jsem zloděj! Ó odpočíval jsem příliš! Přirazte metly, kotle k mému návrší, kde jsou soukromé školy! Bílá a zelená tučných kněží. Ptám se: kde jsou nebešťané, prosté smutky, něhy? A co státní školy, míšenečtí profesoři, míšenečtí žáci, ó diskriminace, ó divoši! Naše rozporné univerzity. Ó dejte mi pohlavky a tresty! Bylo to v době krátce po mém vyhazovu z každé slušné školy. Byl jsem směšný a uchvácený prostitucí. Miloval jsem slavné padouchy, obézní tanečnice, matróny, jejichž prsa se lila ve vodopádech. Obdivoval jsem cirkusové krotitele, vlasaté muže. Filosofové s vousy a brýlemi, přijďte. Zbožňoval jsem bledé umělce mňoukající pod žlutými slzami nějakého starého divadla. Buďte taky prapodivnými pitomci. Žádám vás o to s pokorou. Milujte a chvalte můj poklad.

Já jsem dvořan, slyšte! Ale dávám přednost podbřišku kurvících se královen, bukolických masturbantek, nahých manželek Řeků. Mojí taktikou je delirium; a bydlím v rudých kupolích hradu vašeho krále. Jsem vaginální… hluboce. A okouzlují a pohlcují mě ty nejkyselejší vůně a závany z trubic i ty nejpomalejší ve vejcovodech a růžových klitorisech, vedle černých ježků, křídel.

Je to tak, uctívám společnost, kritérium člověka; ale především se cítím jako krásný divoký kůň v blízké přítomnosti elegantních jezdců doprovázených snoubenkami, které jsou všechny oblečené do tylu a drahých šperků, neboť vidím, že všichni bez výjimky jsou inteligentní a velící. A lesbám zajištěným do budoucna, ženám velkých mužů, žehnám s radostnou upřímností. A nabízím osobní a soukromé mše pederastům, těm andělům v sukni, a nacházím rozkoš v rytmu dráždivých varhan; krátce po skončení povinností vycházejí stovky zarytě mlčících přízraků ve fraku. Já, já jsem skutečně nahý, uprostřed světa, odjakživa, ve všech nekonečných časech. Přejdeme­-li ke konkrétnějším a aktuálnějším věcem, řeknu, že dobová filosofie a mravy mě matou. Dovoluji si přijmout, chápat jedině novou vědu, mechaniku, chemii, a konečně astronomii, planety.

Jsem zapáchající šašek. Špatný hygienik. Není pro mě možná žádná snoubenka. Nepatřím do krásné skupiny netvorů nebo schopných lidí. Neúčastním se zálib ani nesdílím slabosti. Ale každopádně je oslavuji a tleskám s radostným zájmem. Umění, malířství a sochařství, výstavy v institutech současného umění, města, věci, které jsou strašlivé. Tohle století je nepochybně příšerné, tohle město. Ale rozhodně se chystá změna způsobů, pravidel, činů. Zavrhněte minulá staletí, udělali jste to? Z jakési gramofonové skříně ve městě poslouchám argentinské tango o tomto století. Povzneseně se celá řada mých palem zaměří na moderní praktičnost a na všechny rumby a tropické hudby.

Odcházím, nejsem smutný. S ohromnou radostí bych cestoval do Filmového města za prací; zářivé pohodlí, auta, fagoty, planety v řiti ne, budiž. Vdova extravagantních rozkoší sestupuje nahá z mrakodrapů, já odcházím, bílé tělo ve vzduchu, dravčí oči, smutek. Ať nám poslední rytmus, mapa všech masturbací a soch, zatlačí oči, a všechny světové soulože.

Odcházím. Sbohem. Mé povolání a vizitka: Ďábel z cestovní lepenky a snových zemí. Jsem stvůra, jak se říká, hluboké zvíře? Zlato! Zlato! Právě to potřebuji. Za žádnou cenu nebude mou první láskou kráva s řádně rozpálenou hlízou. Idiot Apokalypsy vyklízí pole, pánové. Jdeme! Buďte připraveni na nového boha.

 

Ze španělského originálu Idiota del Apocalipsis (Lima 1967) přeložil Petr Zavadil.