Příroda versus svoboda - ultimátum

Už čtrnáct let jako stráž ochrany přírody hlídám na jaře sokoly při hnízdění. Lidmi vyplašení sokoli totiž opouštějí snůšku a vejce mohou zachladnout. Na první pohled by se mohlo zdát, že nic není jednodušší než zajistit ochranu hnízda. Sokoli však potřebují k nerušenému vyhnízdění klidný kruh o poloměru zhruba 300 metrů – a to je v Česku skoro nesplnitelná podmínka.

V civilizovaném světě – příkladem budiž Monako – stačí i v nechráněném území umístit ceduli se zákazem vstupu. Všichni ji respektují a nikdo tu nehlídá. Nikdo také nediskutuje o ztrátě svobody pohybu. Většina chápe, že na přírodu je potřeba brát ohled. U nás ovšem i v těch nejchráněnějších rezervacích, kde je povolen pohyb pouze po turistických stezkách, ročně porušují zákaz tisíce lidí zcela bez skrupulí. Ochrana přírody je tak nucena celou hnízdní oblast včetně nepovolených přístupů opáskovat, vyvěsit všude zákazy vstupu a ještě domluvit hlídače, kteří každodenně chytají a vracejí všechny, kdo zákazy překračují.

Omluvou jsou stále stejné lži a vykrucování, jako kdyby se to někde vyučovalo: lidé si pásky „nevšimli“ nebo tam „nebyla“. Když jsou usvědčeni ze lži, většinou opáčí, že je zákony ani zákazy nezajímají, že máme přece „demokracii“ nebo „svobodu“. Případně se odvolají na to, že do zakázaných lokalit chodí už dlouhá léta „a ničemu to nikdy nevadilo“. Skutečnost, že sokoli na místě hnízdí teprve dekádu a že jim přítomnost lidí opravdu nejde k duhu, přitom zcela ignorují. Dozvíte se, že na dané místo hodlají docházet i nadále, protože tam „nedělají žádnou škodu“ a navíc „mají rádi přírodu“. Někdy vám strčí pod nos mobil s fotografií vyjetých kolejí od těžké těžební techniky s doporučením: „Tam to řešte a mně dejte svatý pokoj.“ Jednou na mě dokonce jakási mladá maminka před svou sedmiletou dcerou vytáhla dýku, když se ukázalo, že mě nepřesvědčí ani výhrůžně napřažená větev v rukou jejich děda a že je dál nepustím.

Místo aby lidé, kteří věnují energii ochraně přírody, byli ceněni za to, že slouží veřejnému zájmu nejvyšší hodnoty, sklízejí v Česku urážky, posměch a nevděk. Nechybějí ani osobní útoky včetně hrozby zbraní nebo sražení autem. Jsou samozřejmě i tací, kteří přírodu respektují, velká část populace nicméně na procházce přírodou připomíná zfetované roboty. Neustále křičí, nevnímají okolí, v rukou třímají mobily, cestou hovoří o práci nebo o dovolené a skalního útvaru či květin vedle stezky si ani nevšimnou. Příroda jim slouží jen jako kulisa, když si pořizují selfie a přitom šlapou v borůvčí. Myslí si, že nemají závazky, jen práva. Necení si ničeho, jen narcistního – a většinou uhlíkově náročného – „užívání si“.