Šustění pytlíkem po večerce

Se Zuzanou Burianovou o vyprávění sociálně vyloučených

S režisérkou a spoluzakladatelkou souboru CO ČUMIŠ, v němž hrají ženy bez domova, jsme mluvili o tom, kde leží hranice mezi terapií a tvorbou, fantazií a skutečností, a také o tom, jak snadné je stát se sociálně vyloučeným.

Je nějaká spojitost mezi soubory CO ČUMIŠ a Ježek a čížek? Lišíte se v metodách práce? A inspirujete se nějakými dalšími projekty sociálního divadla, které pracují s lidmi bez domova?

Představení souboru Ježek a čížek jsem bohužel neměla možnost vidět, jedna z našich hereček ale s uskupením vystupovala, a to i ve výjimečném projektu Kamily Polívkové Víra, láska, naděje, kde hrála spolu s herci z tehdejší Komedie. Ta zkušenost jí dodala sebedůvěru a pocit, že někam patří. Základ je asi podobný, profesionální umělci pracují s lidmi z ohrožené sociální skupiny, pár rozdílů tu ale je. Naše existence je kratší a složení souboru se v zásadě nemění. Navíc jsme samé ženy. Inscenace CO ČUMIŠ také nevycházejí z literární nebo dramatické předlohy, vedeme herečky k tomu, aby texty psaly samy, a vznikají tak úplně nová „dramata“.

Inspiraci k divadlu se sociální tematikou čerpám každoročně na festivalu Případ pro sociál­ku – naposledy mě zaujalo představení Nádražní …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky