Říká se, že v antropocénu již nelze zažívat pastorální idylu života jako rozhovoru přírody a člověka, neboť tento dialog se změnil v samomluvu. Každé životní prostředí je tak či onak přetvořeno člověkem, jeho touhami, produkty a odpadky. Lidé mají ve všem prsty, idylické časy jsou pryč. O jejich odchodu se dosud mluvilo mezi ekology nebo třeba v souvislosti se současnou přírodní poezií, s nástupem pandemie ale mnohé věci dosud bezpečně uklizené někde v básničkách vystoupily do zjevnosti. Můžeme se jich dotknout, říznout se o ně, něco od nich chytit.
Idyla je pryč. Na parkovištích u hradů a zámků hoří pneumatiky a municipální bojůvky stavějí barikády, aby lidé z měst nemohli rozsévat virus… Na jedné straně těch zátarasů skály, lesy, klid, na druhé straně paneláky, beton a strážníci s nesnesitelným tikem. A tak je to všude. Francouzská spisovatelka Marie Darrieussecq nedávno přispěla do týdeníku Le Point denními záznamy o svém pobytu na venkově, mimo jiné o tom, jak schovala do garáže auto s pařížskou poznávací značkou, aby mohla v jiném, lokálně registrovaném voze jezdit po okolí, třeba na pláž. Celý ten deníkový esej přetéká melancholií, vynořují se v něm obavy o blízké staré lidi a je velmi evokativní. Pastorální, řeklo by se. Cesta tím směrem je však zatarasena.
„Zajíc v osení tiše si hoví,/ a žádný z lovců o něm neví,/ když okolo mlázím prochází,/ dupe, křičí a halasí:/ hú lalá!// Ze řetězů už pustili psiska,/ ať vyštvou kořist zpod křoviska,/ přitom vyjí, ,haf haf‘ štěkají,/ ozvěna duní v celém háji/ strašlivá.“
Ten zajíc v osení má být patrně intelektuál, který se skrývá. Sedmihradský humanista a františkán Johannes Caioni (Ion Căianu) zaznamenal text o zajíci do rukopisného zpěvníku uloženého v jeho domovském klášteře Lăzarea někdy ve třetí čtvrtině 17. století. Tehdejší Transylvánie čili Sedmihradsko fungovalo jako autonomní knížectví, spojené lenními vztahy s tureckou říší i s uherskými králi z habsburského rodu. Pro leckoho se toto nárazníkové pásmo stalo útočištěm, bylo spleteno z mnoha jazykových komunit a protínalo se tu mnoho různých mocí. Bylo snadné někoho si znepřátelit. Právě to se patrně stalo Caionimu, když po krátký čas zastával funkci předáka místní katolické církve.
Zaječí píseň začíná v originále latinsky: „Lepus intra sata quiescit…“ Po chvíli se láme do maďarštiny a pak zase zpět. V obou jazycích si autor stěžuje: „Povězte, vrchnosti, zač mám být souzen?/ Snad že vám smrdí moje nouze?/ Nedlužím peníze, čest ani ránu,/ věrně jsem sloužíval pánu/ císaři.// Proč na mě nevraží ctění preláti?/ Čím bych jim asi tak pokutu platil,/ s kožešinou hrubou, krátkou,/ s oháňkou sraženou k zadku?/ Jsem chudák!“
Caioni se skrývá jako ten zajíc, chce poustevnicky prchnout do hlubokých lesů, ale psi ani lovci neopouštějí jeho stopu, stále ho stíhají. A tak jim v závěru písně musí dát fant: „Teď ať si každý vyzvednout ráčí,/ to, co jsem v oseníčku tlačil,/ než jsem vyhledal bezpečí./ Jsou ještě teplé, zaječí./ Sbírejte!“
Krátký deníček francouzské spisovatelky dosud rezonuje, diskutéři přirovnávají jeho autorku k Marii Antoinettě se všemi zlověstnými konotacemi. Z jejího příkladu bychom se mohli poučit, stejně jako z Caioniho textu, když už se náš prosychající, viry obydlený svět drolí jako Transylvánie. V první řadě tedy: nepožadujme idylu. Buďme jako ten zajíc, se vším všudy.