Dva básnické cykly původem běloruského básníka zpřítomňují děs a tíseň, které souvisí s politickými událostmi v jeho domovině. Tragédie, které se zde každý den dějí, se ve verších Sjarheje Pryluckého jeví podobně osudově jako události řecké mytologie: „Romanovi to utrhlo ruku// jsou svědkové/ je nahrávka z průmyslové kamery/ ale nejsou soudci/ a není zákon“.
Eurydika se neohlíží
I
Eurydika v bílé kabině lanovky
zalité po kotníky krví
stoupá do ráje klečí na kolenou
popel jejích vlasů sype se na podlahu
tam dole ji dlouho vyslýchali
trhali nehty
těhotnou ji bili do břicha
než ji propustili
do nového domu muže
II
všichni kdo se tu proměnili v popel
mluví se mnou po nocích
a ve dne mě nenechají soustředit
když krájím maso čtu noviny
zašívám díry v košili
zní nerovný sbor hlasů
přerušují se navzájem
přecházejí do pláče
III
pláču a před nikým se neschovávám
zalévám srdce až po okraj
dokud nepřeteče
teď je to norma
teď …
