Zviditelnění snědých těl

Můžete se představit? Kdo jste v civilním životě a jak jste se dostal k dragu?

Jmenuji se Isaías Loyo. Je mi 29 let a pocházím ze státu Sinaloa z rodiny migrantů, kteří přišli z jihu středního Mexika. Vyrůstal jsem v Playas de Rosarito. Tam jsem začal studovat a na univerzitu jsem pak nastoupil do Tijuany. Mám magisterský titul v oboru herectví, díky čemuž jsem objevil kouzlo scénických umění. O dragu jsem poprvé slyšel na střední, kde mi jedna kamarádka řekla o soutěžní reality show. V té době jsem ale byl uprostřed procesu objevování své identity, snahy o sebevyjádření a všech těch pocitů a pochyb ohledně svého genderu, navíc jsem zápasil s okolní maskulinitou, takže jsem tomu nevěnoval žádnou pozornost. Samozřejmě jsem se ale už dříve setkal s travesti, zejména v podání legendární Francis, která je nejdůležitější imitátorkou v dějinách Mexika. A také jsem věděl o tom, že v některých gay barech probíhají travesti vystoupení.

 

Jak se zrodila Palmira Del Mar?

Během studií na univerzitě jsem se intenzivně zabýval svou sexualitou, kterou jsem prožíval i prostřednictvím umění. Spolu s hraním různých postav, včetně maskulinních archetypů, začal růst i můj zájem o šaty a převlékání, o make­-up, paruky a vůbec feminitu. Pro to ale nebyl ve škole prostor, naopak mi dali jasně najevo, že se na jevišti nemám chovat jako buzna. Se svou ženskou stránkou jsem se tak spojil spíš pomocí návrhů jeviště a kostýmů. Skrze ně jsem prožíval své fantazie o převlékání, líčení, atmosférách a postavách různých pohlaví. V tomto období se mi také v hlavě zrodila myšlenka, která se mi zdála divná, ale zároveň mě fascinovala, a sice že bych mohl imitovat Rihannu a udělat show v některém baru v Tijuaně. Během tohoto období jsem získal několik zkušeností s performancemi, při kterých vznikly moje první travesti charakteristiky. Pořád jsem je ale držel na uzdě kvůli svému hereckému vzdělávání. Teprve po ukončení univerzity jsem začal oficiálně působit ve světě dragu a konečně jsem se podíval i na reality show, o které mi před lety řekla kamarádka. Ta show mě inspirovala a tehdy se v mém životě objevila Palmira. A tak jsem začal s make­-upem od svých sester, s parukou, ženským oblečením z bazaru, se starými botami na podpatku a kurevskou touhou dělat drag.

 

Kdy jste Palmiru dotvořil? Kdy došlo ke zkompletování podoby, jména a identity?

Důležité bylo hned jedno z prvních vystoupení pod jménem Palmira. Feministický spolek známý jako Quiquiri coyota mě pozval, abych udělal show na píseň La morena. To mě okamžitě zasáhlo, protože mám kořeny ve Veracruz, odkud pochází i ta píseň. Všechno se to pak propojilo s mými představami o Palmiře.

 

Co pro vás znamená dělat drag a čeho v něm chcete dosáhnout?

Nejdůležitější je pro mě zviditelnění snědých těl. Jsem osoba, která nezapadá do tradičních genderových škatulek, jsem fluidního pohlaví, jsem travesti. Vystupovat jako Palmira mě baví i proto, že vidím, kolik lidí se se mnou identifikuje. Vím, že existují lidé, jimž moje vystoupení otevírají nové možnosti, a také, že mnohým dávají určitý pocit bezpečí. A to se týká i nových generací, které se začínají věnovat tématům sexuální diverzity. Jsem rád, když vidí, že svoboda je něco hezkého a že jde ruku v ruce s respektem.

 

Jak byste Palmiru charakterizoval?

Vždycky říkám, že pro mě je Palmira mexická životní energie, barvy a hrdost.

 

Můžete nám přiblížit, jak se dnes v Mexiku daří dragu?

Mohl bych mluvit o tom, jak je drag scéna v Mexiku úžasná, ale je důležité zdůraznit, že ne všechno je skvělé. Na národní úrovni nicméně roste drag scéna mílovými kroky a je čím dál uznávanější. Což je skvělé, protože za to bojujeme už dlouho. Současně ale platí, že Mexiko je centralizovaná země a podobně je tomu i s dragem. Pokud se zeptáte na drag, všichni zmíní Mexico City, Guadalajaru a Monterrey jako nejdůležitější místa. Kdežto lokální scény, jako třeba v Tijuaně, pořád nejsou doceněné, i když se tu drag praktikuje stejně dlouho. Ale i tak prožívá Tijuana svou drag scénu naplno, i díky své dvojaké povaze na mexicko­-americké hranici.

 

Sledujete nějaký zásadní, historický vývoj dragu?

Pohybuju se na drag scéně asi čtyři roky a v tomto období jsem byl svědkem obrovského posunu. Když jsem začínal, bylo nás jen pár. Když se dnes vypravíte o víkendu do Tijua­ny, narazíte na tři drag akce s dvaceti drag queens. To je dost zásadní změna. Také už je úplně normální potkat v centru Tijuany drag queen. Dřív jsme lidi trochu pobuřovali, měli jsme dokonce zakázaný vstup do určitých míst. Museli jsme si budovat vlastní prostory a pohybovat se spíše na okraji společnosti.

 

Jak se vám žije v atmosféře machismu, který v zemi pořád převládá?

Ano, Mexiko je machistická země a drag queens tomu každodenně čelí. Dokonce i na naší scéně se machismus vyskytuje, i když jen málo z nás o tom mluví. Hlavně na národní úrovni v dragu převládá nezájem to řešit – analyzovat, jakým způsobem machismus prožíváme a jak ho sami reprodukujeme skrze drag.

 

Popsal byste to konkrétněji?

Souvisí to s diskursem, tedy i s tím, o čem se nemluví. Mockrát jsem viděl misogynní, machistické drag shows, které oslavují maskulinitu a nenávist k ženám. A to opravdu není cool. Na druhou stranu musíme odůvodnit, proč děláme to, co děláme, zdůvodnit, co je opodstatněné a co ne. Potřebovali bychom hlubší analýzu vlastních vystoupení s ohledem na to, jaké sdělení vlastně předáváme. Bohužel tohle všechno nám chybí.

 

Nemůžeme se nezeptat na téma, které bohužel prostupuje mexickou společnost, a sice na organizovaný zločin, respektive takzvané narcos. Existuje nějaké spojení mezi dragem a narcos?

Tohle spojení opravdu do určité míry existuje. Patrné je hlavně v přisvojování si znaků, estetiky a muziky z narco kultury, ale celkově je to dost zvláštní vztah. Musíme se ptát, co vlastně chceme sdělit. Téma narcos se propojuje s drag party hlavně přes politický protest a musíme být moc opatrní, když přebíráme symboly a další elementy narco kultury. I proto, abychom se vyvarovali normalizaci násilí a machismu, které jsou pro narcos charakteristické. Tento proces nicméně vyvolává dost debat uvnitř i vně drag kultury, a drag tak může plnit svou politickou roli.

 

Chcete tedy využívat tyto souvislosti ke zpochybňování, nikoli k normalizaci jevů, jako jsou narcos. Existuje podobné spojení například mezi dragem a sexuální prací?

To je také velmi komplexní téma. Já se v prostředí sexuální práce nepohybuju, ale nepochybuju o tom, že tohle spojení existuje. Sám ho ale ve svém nejbližším okolí nevidím. Ale i tak jde nakonec o šanci, jak najít práci a dělat sexuální práci trochu jinak, než jsme zvyklí, ne?

 

Jaké máte zkušenosti – ať už osobní nebo ze svého okolí – s užívám drog v rámci drag scény?

Řekl bych to asi takhle: jsme královny noci a v noci ožívají všechny nepřístojnosti. A tím spíš ve městě, jako je Tijuana, kde jede party dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu. Je tudíž nevyhnutelné, že dojde i na konzumaci drog, protože jsou prostě neustále na dosah. Já osobně kouřím marihuanu. Baví mě ubalit si špeka po práci – drag je pro mě totiž už i práce. Takže jasně, že jsou drogy spojené s dragem, stejně jako všechny ostatní aspekty života.

 

A představuje užívání drog v drag komunitě problém?

Osobně to jako problém nevnímám. Drag scéna má naštěstí přístup k informacím a obecně máme k tématu konzumace drog a jejím rizikům blízko, přestože politiky zaměřené na snížení újmy k nám do drag komunity nedosáhnou.

 

Jsou některé podniky zaměřené výhradně na drag?

Pokud se bavíme o Tijuaně, tam zatím místo, které by bylo stoprocentně zaměřené na drag, neexistuje. Staly jsme se vlastními manažerkami a producentkami, pouštíme se do vyjednávání s majiteli barů, a postupně tak rozšiřujeme scénu ve městě. Ale to, že nemáme jasně vymezený prostor, vnímám spíš jako výhodu, protože nám to umožňuje přesouvat se z místa na místo.

 

A jak je to na celonárodní úrovni?

Jedním z míst v Mexico City, kolem nichž se nejvíce koncentrují drag queens, je klub Rico. Upřímně řečeno, nevím, jestli byl vytvořen vyloženě pro drag scénu, ale je to místo, které je známé po celém Mexiku právě díky dragu a travesti.

 

Rádi bychom se ještě zastavili u vašeho projektu La Sagrada Familia, který reflektuje charakter drag scény v Tijuaně. Jak vznikl a o co v něm jde?

La Sagrada Familia je putovní projekt, který vznikl poté, co jsem se zabydlel v drag scéně a cítil jsem, že bych se rád spojil s umělci a umělkyněmi, kteří se vymykají genderovým škatulkám a jejichž přístupy mě zaujaly. Současně jsem se ale chtěl vyvarovat institucionalizovaných uměleckých galerií, protože už jsem měl plné zuby omezujících kategorií, které uplatňují při hodnocení performancí. Viděl jsem, že potřebujeme prostor pro realizování performačních akcí, kde bychom se mohli hlavně bavit beze všech otravných akademických limitů. Zdálo se mi zkrátka, že ideálním místem pro naše setkávání jsou parties. Poté, co La Sagrada Familia zorganizovala první performanční party, přišly i další edice a navíc jsme začali pořádat semináře a otevřenou dílnu. Všechno je to ale putovní. Nemáme žádný exkluzivní prostor. Přecházíme z jednoho baru do druhého a intervenujeme v nich pomocí našich vystoupení a hlavně mejdanů.

 

Čeho chcete touto činností dosáhnout?

Rád bych propojil lidi, kteří jsou součástí sexuální disidence mé komunity. S mnoha z nich jsme přátelé řadu let. To, co mě s nimi spojuje, jsou právě všechny možné individuální performační linie. Mluvíme o feminismu, různých podobách těla, barvách kůže, mexické identitě, překračování limitů, folkloru, teritorialitě, o všem, co se týká existence a života na hranici. Všechna ta témata nás spojují, přitom jsme ale neměli možnost se opravdu fyzicky setkat. A proto jsme vytvořili La Sagrada Familia. Až pak jsme si plně uvědomili, že jdeme všichni po stejné cestě. Styčným bodem ovšem vždycky byla – a stále je – mexická identita nahlížená z pohledu sexuální disidence.

 

Lze mluvit o vazbě mezi dragem a sociálními hnutími v Mexiku, respektive mezi dragem a sociálním odporem?

Určitě, ale formy odporu v rámci drag komunity jsou velmi různorodé. Například já mám díky tomu, že žiju na hranici, určitá privilegia. Můj odpor spočívá v tom, že si nasadím podpatky a vyrazím do města. Vím však, že se vrátím v bezpečí domů. Ale holky z jiných částí města, stejně jako holky v jiných státech Mexika, tohle privilegium prostě nemají. Je dost možné, že pokud některá naše soudružka vyrazí na ulici v dragu, někdo jí dá pěstí, anebo ji rovnou zavraždí. V Mexiku existuje hodně podob odporu drag komunity, ale celkově je samotná existence dragu odporem, protože Mexiko je pořád machistická země.

 

Jaký je vztah dragu a původních kultur? Existují indigenní drag queens?

Mexiko je zemí mesticů a také zemí, kde se reprodukuje diskurs nenávisti vůči celé řadě společenských skupin, hlavně pak na základě barvy jejich kůže. Někdo to nazval „pigmentokracie“. Každopádně nám to brání navazovat spravedlivé, odpovědné a jasné vztahy s indigenními kulturami. Být drag queen se snědou barvou kůže, tedy morenas, pak situaci ještě víc komplikuje, protože lidem se morenas jako drag queens nelíbí. Navíc jen malé procento veřejnosti sleduje naši práci, protože lidé mají amerikanizovanou představu o dragu a my do ní nezapadáme. Existuje však spousta drag queens indigenního původu, které svou kulturu zapojují do vystoupení, a zviditelňují tak své tradice. Ovšem jen málokdy publikum jejich vystoupení a to, co nabízejí, vnímají adekvátně. Takřka nikdy se to neobejde bez výrazů jako „zkurvená indián­ka“, „hnusná buranka“ a podobně. Pro hodně lidí je drag o luxusu, špercích, zářivých látkách, ale hodně drag queens se snaží dělat drag v návaznosti na naše mexické kořeny, a ty nestojí na flitrech a ozdobných korálcích, ale spíš na vzorech a vyšívání. Když to pak lidé vidí, nejsou z toho moc nadšení. Drag queens, které se snaží zviditelnit to, co nás činí Mexičankami, to mají těžké.

 

Většina našeho rozhovoru se točí okolo vašich zkušeností z Tijuany. Je místní scéna v něčem specifická oproti zbytku země?

Drag scéna v Tijuaně žije naplno, je to jedna nekonečná party, ale stoprocentně reálná a upřímná. Jsme královny nočního života našeho města, rády se bavíme, fascinuje nás pózovat, dělat show, kouřit trávu, chlastat pivo, smát se spolu s publikem a chovat se jako buzny. Baví nás žít tuhle naši fantasii spolu s lidmi, kteří nás obklopují. Baví nás trávit čas s publikem a zažívat lidskou blízkost. To nás odlišuje od zbytku země.

 

Jaká je budoucnost Palmiry a Isaíase, těchto dvou identit, které spolu žijí v jednom těle?

Budoucnost je nejistá. Raději přemýšlím o cílech a jedním z nich je být uznávaný na mezinárodní úrovni jako drag queen, ale také jako jevištní návrhář. Chci se vyvíjet, oslovit víc lidí, být migrantem, působit v dalších státech Mexika i jinde. Chci triumfovat, excelovat, odporovat a dál pokračovat ve svém boji.

 

Díky za rozhovor. Chcete ještě něco dodat?

Mějte se kurevsky rádi, jste vítaní na mé party!

 

 

Ze španělštiny přeložil Jan Blažek.