Čtrnáctého května oslaví padesátiny jedna z nejvýznamnějších režisérek současnosti, Sofia Coppola. Její filmografie rozhodně stojí za ohlédnutí, i když je to tvůrkyně, která u části intelektuálně založené kritiky pravidelně vzbuzuje apriorní rozpaky, nebo dokonce odpor. Její filmy se zaměřují na životy zaopatřených bílých žen a mužů a neřeší se v nich společenský útlak ani historické křivdy. Mávnout nad nimi rukou s tím, že v nich jde jen o malicherné problémy prvního světa, nebo Coppolu přirovnávat k manikérce zkoumající vnitřní život malíčku je ale příliš pohodlný způsob, jak se vypořádat s delikátními náladami, v nichž se nepravděpodobně potkávají ohlasy klasického filmového auteurství s perfekcionistickým zájmem o módu a vnějškovou reprezentaci. Se Šárkou Gmiterkovou a Jarmilou Křenkovou jsme připravili sérii textů, které se věnují Coppolině pozici autorské celebrity, jejíž kariéra je neustále dávána do souvislosti s dráhou jejího slavného otce, Francise Forda Coppoly, nebo nahlížejí její tvorbu perspektivou feminismu. Oslavíme anachronismy jednoho z režisérčiných vrcholných počinů, snímku Marie Antoinetta, ale zamyslíme se i nad tím, jak je možné, že ve svém zřejmě nejznámějším díle Ztraceno v překladu zobrazila japonskou společnost natolik stereotypně. Pro jednou tak v A2 nezavládne asketická kritičnost, ale naopak dekorativní a opulentní „power of the rich bitch“.