Ze zveřejněných zadání se zdá, že letošní verze přijímacích testů z matematiky byla pro deváťáky těžší než v uplynulých letech, protože tam prý bylo hodně rýsování, které se distanční formou učí blbě… Problém je ale jinde. Testy se skládají dohromady na základě blíže neurčeného algoritmu, odborná veřejnost navíc už dlouhé roky upozorňuje na rozpor mezi výukovými plány, které dávají školám velkou míru autonomie, a přijímacími testy CERMAT, jejichž obsah je poměrně přesně definovaný, ale také předimenzovaný, a tím pádem i v rozporu s požadavky ministerstva. Nemělo by být složité porovnat jednotlivé typy úloh s těmi z loňských let a podívat se na jejich úspěšnost. Možná bychom pak zjistili, co se vlastně žáci během distanční výuky (ne)naučili. Možná by se to lišilo podle krajů. A třeba by šlo i vyhodnotit, jak se proměnila úspěšnost na těch typech škol, které si připravují také vlastní přijímačkové testy. Letošní lapálii s kružítkem to nevyřeší, ale zjistili bychom, co a jak se učí v prezenční výuce a co se dělo během výuky distanční. Jenže to by pro potřeby našeho politického establishmentu bylo až moc průkazných dat.
E. Marková
Politické hry na východě Evropy mají nečekanou oběť v podobě běloruského literárního vědce Aljaksandra Fjaduty. Muž, který byl před více než čtvrtstoletím spolupracovníkem běloruského prezidenta, brzy poté však politický život opustil, od poloviny dubna vystupuje jako nebezpečný padouch ve zpravodajských pořadech běloruské i ruské televize. Spolu s několika opozičními politiky se prý v Bělorusku chystal provést ozbrojený převrat. Spiklenci údajně chtěli zablokovat hlavní město a kdovíproč vypnout celou energetickou soustavu. Na konci dubna přidal státní kanál ANT další šokující podrobnosti – v den převratu, naplánovaného na 9. květen, prý měla litevsko-běloruskou hranici překročit kolona 150 džípů s velkorážnými kulomety, která by obsadila prezidentskou rezidenci a popravila Alexandra Lukašenka. Vypadá to, že Bělorusům můžeme jejich literární vědce jen závidět. Pro sedmapadesátiletého intelektuála však tento fantasmagorický příběh znamená vyhlídku na dlouhý pobyt ve vězení a nejspíš také nelidské zacházení při vyšetřování.
M. Tomek
Queer komunita se po třech letech dočkala parlamentního hlasování o manželství pro všechny. Po schůzích, na nichž KDU-ČSL jednání zařízla vždycky něčím „důležitějším“, případně se ANO rozhodlo nepodpořit návrh své vlastní poslankyně, se konečně začalo rokovat. Vyslechli jsme si, že něco takového vůbec nepotřebujeme, Tomio Okamura vyhrožoval sebevraždou a Trikolóra tvrdila, že lidé z LGBTQI+ komunity žádnou změnu ve skutečnosti nechtějí. Nakonec velmi těsně neprošel návrh na zamítnutí v prvním čtení. Jenže zatímco ve štábu Jsme fér a v duhových rodinách po celém Česku se bouchalo šampaňské, odhlasoval se relativně nenápadný trucnávrh na prodloužení debaty ve výborech na osmdesát dnů. K projednávání se tak sněmovna dostane až na závěrečné schůzi před volbami, kde se na návrh čas nejspíš nenajde. A v dalším volebním období vše může začít nanovo… Je tedy možné, že pod skutečným oltářem se duhové páry sejdou, až naprší a uschne.
G. Hejduková
Těžko hledat na světě zemi, která by byla posedlá pojmem „Západ“ víc než Rusko a Česko. Pro kremelské propagandisty má to slovo aspoň jasný obsah – Západ jsou degenerovaní homosexualisté a neonacisté zpochybňující ruskou oběť v druhé světové válce. Co ale znamená pro českou konzervativně liberální pravici, která trojjediným hlasem opakuje, že tam patříme? Zástěrku, jak prodat typicky východoevropskou politiku à la Varšava či Budapešť i pražským východofobům? Levice pak v lepším případě podotýká, že Západ jsou přece i stejnopohlavní sňatky, majetkové daně a cyklostezky. Ano, ale západní inspirace mohou být různé – proč bychom se třeba nemohli stát daňovým rájem jako Nizozemsko nebo Lucembursko? Proč nemít nezaměstnanost mladých na úrovni Španělska nebo pětiprocentní negramotnost jako v Portugalsku? Proč nezprivatizovat železnice a nezavést astronomické školné jako Británie? Proč nemít násilnickou policii jako Spojené státy nebo aspoň jako Francie? Všechno jsou to dosažitelné cíle – a některé by trojkoalice Spolu možná dokázala splnit i během jednoho volebního období.
M. Špína
Květnové, mírně optimistické Česko oslavilo devadesátiny legendární herečky a vtělení tuzemského šoubyznysu posledního půlstoletí. Když se řekne Jiřina, každého, kdo vstřebal aspoň základy televizního programu, napadne: Bohdalová. A kdo si vybaví Bohdalku, ten si vzpomene na Chalupáře, Televarieté, Křemílka a Vochomůrku nebo aspoň Bédu Trávníčka z reklamy na Mountfield. Zkrátka, Bohdalové je všude plno, a možná i proto ubylo jiných Jiřin, podobně jako po válce vymizeli Adolfové… I když – není tahle sranda zbytečně zlá? Existuje přece i laskavý humor… A právě v takovém duchu se nese swingové dílko Ondřeje Brzobohatého, Jakuba Prachaře a Libora Boučka. Hlavním sdělením rozmarné písně Vystřelená s povedenou slovní hříčkou „Jířa začíná bohdalovat“ je konstatování, že na Zemi už tahle „česká ženská“ dosáhla, čeho mohla, a tak vyráží na „turné galaktické“ pro „publikum mimozemské“. Prostě zábava, jak si ji pamatuju z doby, kdy jsem s babičkou sledoval televizní estrády. Znepokojivý je ovšem videoklip, v němž hereččin obličej vyříznutý ze starých filmů dělá němé grimasy uvnitř kosmického skafandru a naondulovaná hlava se vznáší za sklem helmy jako preparát v lihu nebo kompot v zavařovačce. Při závěrečném refrénu „Jiřino, budeš vystřelená!“ je člověku skoro úzko. V určitém věku už je na legraci pozdě.
M. Cecek