O lopuší - slepá v kopřivách

Byl to už druhý duben strávený s Andrejem Platonovem, s hlavním jurodivým ruské literatury, který se vymyká všem zažitým představám – a není sovětský ani antisovětský, je „veskrze svůj“, jak stálo v titulu doslovu k jednomu českému výboru. Loni to bylo nad Šťastnou Moskvou, letos nad Stavební jámou, pro niž se mi chce zoufale použít ruské slovo „kotlovan“, které už dávno patří více Platonovovi než stavebnictví. A pokaždé, když vidím hluboké základy budoucího domu, vzpomenu si na něj – a také na kosti malé holčičky, kterou v nich v té šokující novele pohřbil a s ní i možný šťastný zítřek.

Sešlo se to tak náhodou, ten druhý jarní měsíc je jinak naprosto neplatonovovský. Sníh sice už slezl a pomalu tají i poslední haldy zčernalého ledu, ale krajina je ještě úplně holá a barvu má, jakou měl náš pes, co se v ní ještě loni ve svých skoro šestnácti letech odevzdaně ploužil a ztrácel. Zvalchovanou suchou trávu na opuštěném kousku pravého břehu Volhy …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky