Jak rozumět vizuální řeči fotografie z 18. května 2021 představující předvolební koalici Pirátů se Starosty na pozadí pražského nábřeží Vltavy? Radikálové hledající v České pirátské straně antisystémovou opozici mohou v modrém obleku Ivana Bartoše najít leda tak metamorfózu charismatického leadera v politického technokrata, jehož dredy zůstaly jedinou upomínkou na alternativní minulost. Naděje liberálních voličů na „poslední baštu“ demokracie proti Okamurovi skončila při pohledu na osamocenou Olgu Richterovou, jedinou ženu v této „sausage party“ rokující o budoucnosti všech. Současná vizuální řeč Pirátů tak ukazuje především prázdno, které lze naplnit jakýmikoli významy. Zdá se však, že zatím straně tato catch all strategie vychází. Nejpravděpodobnější budoucností Pirátů je budování konsenzu s českým politickým mainstreamem, v němž jdou ideály i potřeby těch, kdo nejsou u moci, stranou.
T. Schejbal
Ve Francii se v posledních týdnech derou ke slovu vojáci a policisté. Vysloužilí i aktivní příslušníci armády píšou názorové články do krajně pravicového týdeníku Valeurs Actuelles, ve kterých si stěžují, že Francie příliš ustupuje islamismu. Ve středu 19. května pak v Paříži demonstrovalo několik tisíc policistů. Shromáždění svolaná policejními odbory nejsou samozřejmě žádnou novinkou, tentokrát ovšem svou podporu policistům svou účastí manifestovali také zástupci takřka všech parlamentních stran (čestnou výjimku tvoří Zelení a Jean-Luc Mélenchon). V ulicích se ukázal i ministr vnitra Gérald Darmanin, proti němuž protest teoreticky směřoval. Po dvou smrtelných útocích policisté tvrdí, že je republika dostatečně nechrání. Že by proto žádali lepší výcvik a výstroj? Ale kdeže! Chtějí, aby útočníci, kteří zasáhnou policistu, a ne jen sprostého civilistu, dostávali přísnější tresty. Takové řešení však zcela jistě nepovede k poklesu násilí proti uniformám. Útočník, který jedná v afektu nebo trpí psychickou poruchou, před svým činem stěží zvažuje trestní sazby. Kauza nicméně dobře ilustruje policejní mentalitu, která třídí lidi do kategorií a není prosta pomstychtivosti.
O. Sojka
Předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval se dozvěděl dvě zprávy – dobrou a špatnou. Napřed prozradíme tu dobrou. Jeho vyzyvatel v boji o křeslo šéfa Českého olympijského výboru Filip Neusser nakonec kandidovat nebude, což pro Kejvala znamená snadnou obhajobu funkce. Špatnou zprávou je, že se Neusser stal šéfem Národní sportovní agentury, což znamená, že Kejval bude nyní vůči Neusserovi v pozici podřízeného. Právě agentura totiž rozhoduje o tom, kolik daný sportovní úsek dostane peněz ze státního rozpočtu. Neusser navíc střídá Milana Hniličku. Někdejší brankář, který největší úspěch v kariéře, totiž olympijské zlato, získal v teplákách na tribuně jako náhradník, se sice držel v čele agentury zuby nehty, nakonec ale ztratil přízeň premiéra. Dříve přitom odmítl odstoupit, i když ho média během lockdownu načapala na zakázané party poslance Petra Bendy v Teplicích. K odchodu se odhodlal až po auditu, který potvrdil pochybení a machinace, dle vlastních slov však končí jednoduše proto, že měl hodně práce. Jak se říká ve sportovní hantýrce: „Tak určitě.“ A jeho nástupci popřejeme hodně štěstí, protože nový premiér po říjnových volbách může přijít s dalším náhradníkem.
V. Ondráček
Lesy v posledních letech trpí nejen suchem a s ním spojenou kůrovcovou kalamitou. Ničí je i škůdci na kolech. Říkají si bikeři a nejraději sjíždějí prudké srázy. Že přitom svými koly drtí kořeny stromů nebo hmyz, je příliš nezajímá, jde přece o adrenalin! Největší hrůzu mají z toho, že by se jimi drancovaný les mohl proměnit v národní park, kde by za své chování mohli dostat pokutu. Jinak si ale se zákony tito sportovci nedělají hlavu – což je patrné z ilegálně budovaných trailů. Jakmile se o nich jejich komunita dozví, vězte, že bát se nemusí jen stromy a hmyz, ale také pěší, které bikeři chápou jen jako další překážku, již lze bravurním smykem objet. Za sebou nechávají rozrytou půdu, která v době dešťů snadno eroduje. Těžko říct, jestli si uvědomují, že vzhledem ke stavu, v jakém naše lesy jsou, mají možná poslední šanci si užít. Sjíždět suchem rozpraskané nebo bahnem pokryté svahy budoucnosti už asi taková zábava nebude.
J. G. Růžička
A nyní již tradiční běloruské okénko. Nezvolený prezident Lukašenko plní sliby a ničí v zemi od základů vše, co připomíná občanskou společnost. V půlce května došlo na největší národní informační portál tut.by. Když se většině Bělorusů ráno nenačetla jeho hlavní stránka, mysleli si, že v zemi už zase plošně vypnuli internet jako loni v srpnu. Posléze zjistili, že portál je „rozhodnutím soudu“ uzavřen a členové jeho vedení pozatýkáni. Proč? Protože v návštěvnosti převyšuje všechna státem vlastněná média dohromady? Protože Lukašenkův rodinný holding už dávno plánoval „znárodnění“ úspěšné konkurence? Protože portál přinášel nezávislé zpravodajství a nevymazával protirežimní komentáře? Nikoli – důvodem jsou staré dobré „daňové úniky“, stejně jako v případě loňského uchazeče o funkci prezidenta Viktora Babaryka. Populismus přece musí být. Jen v televizi se jeden ze státních ideologů prokecl: autoři článků na tut.by prý uráželi Lukašenka. Rád bych věděl, zda to byl ten samý obránce morálních hodnot, který o pár dní dříve navrhl přidávat dívkám u maturit bonusové body za uchování panenství.
M. Ščur