Hybnou silou myšlenkového vývoje Karla Teigeho byl svár mezi dobrodružstvím a řádem, osvobozováním života a přestavbou světa. Ač svůj postoj k revoluční teorii v průběhu let měnil, zůstával přesvědčen, že budoucnost patří komunismu. Jak toto přesvědčení formoval dobový vliv F. X. Šaldy na levicové intelektuály?
„Doba se rozlomila. Za námi zůstává starý čas, odsouzený k zpráchnivění v knihovnách, a před námi jiskří nový den.“ Takto začíná kolektivní prohlášení, z něhož se čtenáři Pražského pondělí 6. 12. 1920 dozvěděli o založení Uměleckého svazu Devětsil. O týden později už boje o Lidový dům, generální stávka a stanné právo nenechávaly nikoho na pochybách, že „rozlom“ je po čertech reálný. Zde se však píše o umění – sice sociálně třídním, respektive revolučním, přece však umění. Lidem, kteří se s autory prohlášení znají, avšak nechtějí se znát k jejich světonázoru, je zatěžko přijmout apodiktický ráz textu. Karel Čapek sice Karlu Teigemu ještě v roce 1921 v Musaionu otiskne manifest Obrazy a předobrazy, neodpustí si však redakční poznámku, že nový „řád světa“ nám „k ničemu nepomůže“, mluvme proto raději „o řádu v malířství“. Václav Nebeský, uměnovědec a kritik z Čapkovy generace, zase ujišťuje, že „život nedělí se tak snadno na včerejšek a dnešek“. Teige, jenž zatím svému komunismu dal integrálně marxistický ráz, to uzná: do Wolkerem předneseného textu Proletářské umění přispěje mj. ujištěním, že nové umění, „byť většinou negací, přece jen pojí se s uměním starým dle všech zákonů vývojového sledu. Ač jeho protikladem, z něho vyrůstá.“ Nebude to naposled, co něco uzná. Nikdy však nepůjde ani o projev nejistoty, ani o oportunismus, a už vůbec ne o rezignaci. Přesvědčení, že vývoj – má-li být progresivní – nemůže směřovat jinam než ke komunismu, jej nikdy neopustí.
Osud není sentimentální
Jak se ke svému krédu Teige propracovával, o tom nás informují jeho deníky z let 1918 až 1920. Teigeho juvenilní entuziasmus spojený s názorovým vývojem natolik překotným, že se jeho jednotlivé fáze místy až překrývají, nás nemůže nesvádět k úsměvně romantizující metafoře duhy: válkou vyčerpaná pochmurná každodennost dala v atmosféře nabité duchem intuitivní, živelné revolty proti dosavadním pořádkům vyvstat celému spektru postojů, progresivních v různé míře a různém směru – od stanovisek sociálně demokratických, respektive národně socialistických, přes anarchistická až k těm regulérně komunistickým. Sám Teige – v době, kdy se česká sociální demokracie pro své „austromarxistické“ postoje stala terčem masové kritiky – čte hlavně periodika národních socialistů a pro Bohumíra Šmerala, Aloise Munu „a podobné“ má ještě v lednu 1919 výhradně slova pohrdání jakožto pro lidi „mizerné, podlé“, které snad „nikdo soudný hájit nebude“.
Přitom v témže zápise se ono spektrum začíná již zřetelně klenout mezi dvěma dějinnými událostmi, v denících však příznačně nepřítomnými – totiž mezi bolševickým převratem v Rusku a založením KSČ: nejdůvěryhodnějším ze všech socialistických vůdců je mu Karl Liebknecht. O „revolučním duchu“ berlínské revue Aktion „nemůže říci“, že by mu byl „nesympatický, byť se klonil k bolševismu“. Teige sám se ovšem kloní spíše k „rychlé evoluci“, nicméně „nebojí se té revoluce tak příliš“. Dojde-li k ní v Evropě, budou to, pravda, „časy ukrutné“, ale nic naplat: „osud není sentimentální“ a socialismus musí zvítězit, „i kdyby se proti němu postavil celý svět“.
Krize moderní kultury
Původně se Teige viděl v úloze básníka a malíře. Prostor, který tomuto svému snažení na stránkách deníků věnuje, svědčí o vleklém boji mezi intenzivní, někdy opravdu mučivou sebekritičností a nezdolnou nadějí v budoucí rozkvět vlastního talentu. Zaměstnává se náruživou četbou poezie české i světové a návštěvami koncertů a výstav soudobého umění. Ruku v ruce s intelektuálním a tvůrčím kvasem na Reálném gymnáziu v Křemencově ulici se rozvíjejí i jeho styky se staršími a renomovanými umělci a literáty – s Tvrdošíjnými, s Karlem Čapkem, S. K. Neumannem.
Po letech, kdy šlo v zásadě všem o totéž a dokázali se na tom i shodnout, po rocích radostné akumulace zkušeností a zážitků, nastává v sezóně 1919/1920 velké přeskupování, bolestné třídění osobností i hodnot: někteří z „renomovaných“ se ve vztahu k debutantnům projevují „lidsky, příliš lidsky“. V kavárně Union začíná krystalizovat personální složení budoucího Devětsilu, první projekt, o který se společně pokusí – časopis Orfeus –, však skončí rozštěpením na „pravici“ a „levici“. K dovršení všeho dospívá k hluboké krizi i Teigeho vztah k vlastní tvorbě: tím, co mu kalí radost z tvůrčího procesu a experimentování, už totiž není jen nespokojenost s vlastními výkony, ale především čím dál vyhrocenější pochybnost o smyslu stávajícího režimu moderní kultury.
Během svých „učednických let“ Teige vyzkoušel kdeco (expresionismus, kubismus, novoklasicismus i novoprimitivismus). Teď se obrací zády nejenom k osobnostem, které mu tehdy jako první věnovaly přejícnou pozornost (Čapci v řadě opravdu neposlední); odmítá vůbec celou tu „ekonomii“ inovací a experimentů. Jejich řada není než vývojem „druhé“, respektive nad ní nastavené a jí sloužící „třetí přírody“, ve vztahu k níž umělec spíše než tvůrcem zůstává (…) médiem jakéhosi do ní zakódovaného ideologicky funkčního „inteligentního plánu“.
Role F. X. Šaldy
Nad Teigeho Obrazy a předobrazy vytýká Neumann nejmladším jejich radikální zneuznání významu průmyslové civilizace. Samozřejmě lze konstatovat, že samotný Teige již zanedlouho své stanovisko podstatně zdialektizuje. Sentimentalismus à la Vildrac či Duhamel nahradí vlastní (historickým materialismem podloženou) dvojkoncepcí konstruktivismu a poetismu. Nicméně zastavme se ještě nad určitými výrazy i celkovou intonací inkriminovaného textu – nad onou „hudbou v duši“, jež „hoří touhou“ po „blaženém království srdce“ a nemůže již uvěřiti „rozvratné síle (…) strojové a technické civilizace“. Takto artikulovaný patos nám nemůže neasociovat polemiku, kterou před osmi lety svedl s částí autorů zastoupených v Almanachu na rok 1914 F. X. Šalda. Ten tehdy přece Čapkovi, Neumannovi či Vlastislavu Hofmanovi nepředhazoval a nevytýkal nic jiného než právě fetišistické přecenění technicismu motivického i metodologického, posedlost látkovými výboji a formálně koncepčními inovacemi odstřiženými od hlubších dobových problémů a potřeb.
Obdivný vztah českých komunistických intelektuálů k Šaldově osobnosti a dílu patří k nejzajímavějším motivům v jejich diskursu a zasloužil by samostatnou studii – právě tak jako Šaldův vztah k levicovým idejím. Již od devadesátých let patřil Šalda k těm, kteří „otázce sociální“ věnovali průběžnou pozornost, přičemž ji reflektoval nejen v rovině hmotných poměrů, ale jako problém spjatý s budoucími osudy kultury. O protikladu, jehož pojmenování je samozřejmě ještě starší, totiž o dialekticky rozporném vztahu mezi civilizací a kulturou (mezi osvětářským a pokrokářským vylepšováním stávající reality a kritickým prohlubováním života), psal vždy z pozic výslovně antiburžoazních. Zároveň během celého toho bezmála půlstoletí věnoval nemálo energie vysvětlování, v čem se jeho „personalismus“ vylučuje nikoli jen s mechanickým kolektivismem, ale ve stejné míře i s moderním, buržoazním individualismem.
Se stejnou rozhodností, s jakou se Šalda ve dvacátých letech neváhal prohlásit výslovně za socialistu, se komunističtí intelektuálové neváhali hlásit k němu. Osudy nejednoho z nich uvnitř komunistického hnutí však zároveň svádějí k otázce, nebyl-li Šaldův příklad a vliv pro KSČ (…) na kulturní frontě nakonec spíše komplikací. Vzpomeňme Manifest sedmi, jímž se Neumann, Vančura, Seifert a další roku 1929 vzepřeli stranické disciplíně. A vzpomeňme nakonec i pozdější vývoj Teigeho.
Juliu Fučíkovi, novináři, jehož stranická disciplína bezesporu netrpěla „slabinami“ ani „okamžiky slabosti“, který však respekt k Šaldově osobnosti upřímně sdílel, se v roce 1937 zdařilo asi nejzajímavější vystižení Šaldova místa v české kultuře. Nejprve cituje Friedricha Nietzscheho: „Běžíš před ostatními? Běžíš tak jako pastýř? Či jako výjimka? Třetím případem byl by uprchlík…“ Za sebe pak odpovídá: „Běží před ostatními, chce být pastýřem, ale je výjimkou, a proto se musí stát uprchlíkem (…) Šalda prchá ze své vlastní třídy, nikoli před ní. Na to, aby byl pastýřem uvnitř měšťáctva, aby byl pastýřem umění měšťácké třídy, přišel již příliš pozdě.“
Dějiny nemají konec a hluboká rozpornost jejich procesů k nim náleží podstatněji, než se dá leckdy snést. Přišli lidé jako Karel Teige příliš pozdě, nebo příliš brzo? A nemohli-li se stát „pastýři“, vylučuje se to s uznáním, že alespoň jako výjimky přišli v pravý čas?
Autor je literární historik.