eskalátor

V Rusku už nezůstala žádná použitelná média, povzdechl si nedávno na Twitteru známý ruský novinář Leonid Beršidskij, komentátor agentury Bloomberg. Zmínil ale i jednu výjimku – prý „jasnozřivou“ Neuronovou Meduzu. Na twitterovém účtu @neural_meduza, který má už přes třicet sedm tisíc sledujících, vycházejí od loňského ledna pozoruhodné titulky nikdy nenapsaných zpráv. Generuje je neurosíť GPT­-3, ty nejlepší pak vybírají uživatelé sociální sítě Telegram. Jako základ, na kterém se umělá inteligence trénovala, posloužila databáze osmdesáti tisíc reálných titulků Meduzy, později ji ale autor projektu Andrej Klimenko rozšířil o titulky dalších ruských médií. Hlavním problémem Neuronové Meduzy jsou pochopitelně lidé, kteří mají pocit, že umělá inteligence úmyslně uráží pravoslavnou církev, Alexeje Navalného či Vladimira Putina. Další početnou skupinu ovšem tvoří uživatelé znepokojení tím, že absurdní titulky Neuronové Meduzy je čím dál tím těžší odlišit od skutečných ruských zpráv. V posledních dnech jsme se dozvěděli třeba toto: „Rusko bude mít více protitankových hub“, „Ruské železnice začaly dostávat slevy na vagíny“, „Vladimir Žirinovskij nařídil smrt Marilyn Monroe“ nebo „Na Rudém náměstí začala ceremonie rozloučení s Ukrajinou“. Šokuje vás to snad? Mě ani ne.

M. Tomek

 

Je neetická fotka zachycující koně, jak padá do příkopu za dostihovou překážkou a láme si obě nohy? Podle pořadatelů slavné Velké pardubické ano. A tak jejímu autorovi a fotografovi ČTK Romanu Vondroušovi odmítli dát akreditaci na letošní ročník. Neetická samozřejmě není fotka, ale brutalita závodu, o které všichni zúčastnění dobře vědí, jen se ji snaží maskovat. Majitelem Sottoventa, kterého pád na Velkém Taxisu stál život, byl mimochodem slavný žokej Josef Váňa. Smrt tohoto koně ho podle všeho skutečně zamrzela, neb „je to na hovno, když přijdeš o takový materiál“. Že to s láskou ke koním v dostihovém prostředí není žádná velká sláva, ukázalo i prohlášení bývalých žokejů a trenérů. Ti svoji reakci na úpravy překážek, za něž je třeba organizátory sportovního masomlýnku naopak pochválit, nazvali „Tak nám zabili Velkou pardubickou“. Ještě že koně neumějí odepsat. Jenže prohlášení „Tak nás zabíjí Velká pardubická…“ by se pro svou neetičnost nejspíš do médií stejně nedostalo.

V. Ondráček

 

Časté střídání ministrů zdravotnictví v posledních měsících možná mělo jedno pozitivum. Veřejnosti se ukázalo, kdo jsou šéfové českých lékařských zařízení, kteří rozhodují o zdravotní péči a miliardách korun vybraných na pojistném. Moc pěkný obrázek to není. Střety zájmů a malé domů v hodnotách milionů a desítek milionů nejsou v této vybrané společnosti žádnou výjimkou. V médiích se často mluví o korupci politiků, přitom klientelistické praktiky zdravotnických pohlavárů jsou opomíjeny. Situaci zhoršuje fakt, že v odvětví kolují velké peníze a vstupní barié­ry jsou většinou vysoké kvůli vzdělání. O miliardových balících tak rozhodují hlavně postarší muži a pár žen, které dobře vědí, jak se chovat. Ze společenského hlediska jde o fenomén výrazně škodlivější než nezdaněné kabelky vedoucí premiérova kabinetu. Možná ale po estrádách různých Prymulů a Arenbergerů alespoň části voličům dojde, že vláda odborníků nás zřejmě nespasí.

O. Sojka

 

Pražská politička Alexandra Udženija, která na svých osobních stránkách nabádá, abychom jí říkali Sandra, na mne nedávno na Facebooku vybafla s prapodivným plakátem, jehož titul zněl: „Potřebujeme reálnou klimatickou koncepci.“ Až na font přitom předstíral, že nemá nic společného s Občanskou demokratickou stranou. Dokonce na něm byla místo loga se vzlétající strakou umístěna ikonka zeleného stromu a kolem ní drobný nápis: „Sandra eko­-logická.“ V doprovodném komentáři se Udženija brala za péči o životní prostředí, za udržitelný rozvoj a dosažení uhlíkové neutrality a konstatovala, že to teď politická konkurence na pražském magistrátu dělá úplně blbě, že jejich koncepce je plná planých slibů a že to celé zaplatí občané ze svých kapes – tradiční výhrůžka ODS. Záhy mi to došlo. „Sandra“ právě založila nový praktický obor: eko­-logiku. Budeme se tvářit, že bojujeme s klimatickými změnami. Pro kámoše vypíšeme spoustu předražených tendrů, z nichž se část ani nerealizuje, přesto se však zaplatí. Všechno to povede k ještě hustší automobilové dopravě, ke zvyšování emisí a hlavně k co nejmenší veřejné kontrole plnění závazků. Pokud by se v tom přece jen někdo rýpal, obviníme závistivé, co v životě ničeho nedosáhli, a další nemakačenka a socky, že nám dílo kazí. A financovat se to nebude z kapes občanů, ale z městského rozpočtu, který přece občanští demokraté drancují odjakživa.

R. Sikora

 

Neúcta soukromých investorů k architektuře 20. století není žádnou novinkou a všichni s ní bohužel už tak trochu počítáme. O to větší překvapení nastane, když se k podezřelé rekonstrukci uchýlí státní, ba dokonce kulturní instituce. Před pár dny prosáklo, že se Národní divadlo chystá rekonstruovat ceněnou Novou scénu, kterou projektoval Karel Prager a v jejíchž interiérech najdeme práce špičkových designérů. Národní divadlo neinformovalo o rekonstrukci této významné budovy nejen veřejnost, ale ani odborníky a podle informací z médií hrozí, že by některé cenné prvky mohly zmizet v nenávratnu. Kdo jiný než státní organizace by měl přitom jít příkladem a přistupovat ke kulturnímu dědictví odpovědně a maximálně otevřeně? Navíc je tu i zcela praktické hledisko. Rekonstrukce je placena z veřejného rozpočtu – veřejnost by tak měla vědět, jak budou její peníze použity. Pokud se o podobných případech dozvídá až ex post, její nedůvěru v rozdělování veřejných peněz to jen prohlubuje. I kdyby rekonstrukce Nové scény nakonec proběhla na jedničku, může na tajnůstkářství Národního divadla kulturní sféra nakonec doplatit.

A. Medková