Rusko pokračuje ve zpřísňování už tak paranoidní legislativy. Jako by nestačilo, že řadu let platí zákon o „zahraničních agentech“, který dal vzniknout seznamu nežádoucích zahraničních nebo mezinárodních nevládních organizací a prakticky znemožňuje činnost mnoha lidskoprávním iniciativám. Za první účast na jejich aktivitách je občan pokutován až patnácti tisíci rubly (v přepočtu asi čtyři tisíce korun), při opakovaném přestupku hrozí odnětí svobody na dobu od dvou do šesti let. Dosud se sankce vztahovaly pouze na aktivity na domácí půdě. Nově se odpovědnost rozšiřuje i na účast na akcích konaných v zahraničí. Přitom neexistuje jednoznačná definice „nežádoucí organizace“; stačí, když se podobné podezření objeví a následně prokáže. Vadit může i financování ze strany nežádoucích organizací – na účastníky konferencí a seminářů v zahraničí tak v Rusku leckdy čeká soud. Podobné změny neznemožní cestování jako takové, ale omezí ho na nákupy, zábavu, válení se u moře či ideologicky správné služební cesty.
O. Pavlova
Když Joe Biden nastupoval do úřadu, očekávalo se, že se Spojené státy více zapojí do řešení problémů globálního světa. Jeho první návštěva Evropy ale tato očekávání nenaplnila. Na změny klimatu, zdravotnickou bezpečnost či boj proti rostoucím nerovnostem se dostalo jen okrajově. Jediným zaznamenáníhodným výsledkem je závazek NATO, že povede své (válečné) aktivity ekologicky udržitelným způsobem, jinak Bidenova návštěva proběhla jako tradiční setkání hlavy amerického imperialismu s evropskými pomocníky. Nový prezident chtěl hlavně upevnit blok proti Číně, která ohrožuje postavení USA v klíčovém odvětví technologií. Lze dobře chápat, proč dali američtí voliči Bidenovi přednost. Jenže zatímco Trump v očích Evropanů americkou moc diskreditoval, nyní se můžeme oprávněně obávat, že před uhlazeným Bidenem budou evropští politici opět stát v poníženém předklonu.
O. Sojka
Přestože by vzestup předvolebních preferencí německých Zelených mohl svědčit o obratu německé společnosti k progresivně liberálním hodnotám, chování spolkové země Berlín, jíž vládne rudo-zelená koalice, napovídá spíše opak: 17. června byl policií obsazen bytový projekt Rigaer Straße 94 v berlínské čtvrti Friedrichshain, který byl jednou z posledních bašt squatterského hnutí ve městě. Možná však jde o průvodní jev komplexnější společenské proměny. S generacemi formovanými kontrakulturními vzpourami odchází také potřeba žít mimo pravidla institucí a středostavovské hodnoty. Punkové squaty se tak mění v legální hausprojekty pro slušné lidi, kteří budují své komunity na hodnotách píle a osobní odpovědnosti.
T. Schejbal
V meziválečném Československu ve dvacátých letech fungovalo hned několik vysokoškolských institucí určených pro emigranty z bývalého carského Ruska. Rusové mohli studovat na Ruské lidové univerzitě. Ukrajinci měli svou Ukrajinskou svobodnou univerzitu (ta mimochodem dodnes existuje, jen se přesunula do Mnichova). Dále zde byla Ukrajinská hospodářská akademie v Poděbradech, kde studovali budoucí ukrajinští inženýři, a pak několik odborných škol a gymnázií. Všechny tyto instituce financoval v rámci takzvané Ruské pomocné akce československý stát, který navíc emigrantům nabízel stipendia na školách pro domácí studenty. Po sto letech je situace opět napjatá. Represe v Bělorusku i v Rusku nabývají značného rozsahu a lze očekávat, že počet emigrantů z těchto zemí v nejbližší době poroste. Skupina významných světových intelektuálů – například Timothy Snyder, Ivan Krastev, Slavoj Žižek, Olga Tokarczuk nebo Eva Illouz – proto 14. června na serveru Open Democracy zveřejnila otevřený dopis, v němž volá po zřízení východoevropské univerzity, která by působila v některé zemi Evropské unie. Měla by „poskytnout nové příležitosti pro ty, kteří byli vyhozeni, postihly je represe a museli opustit svůj domov, a také pro ty, kteří chtějí studovat v souladu s vysokými evropskými standardy“. Dokážeme si vůbec představit, že by se dnešní česká vláda rozhodla napodobit Masaryka a Beneše a navrhla, že toto vzdělávací zařízení bude financovat naše republika? Nejspíš ne. Časy se mění a my si čím dál tím víc přejeme, aby nás svět hlavně nechal na pokoji.
M. Tomek
Česko bude mít svou první dálnici, která mu nebude patřit – třicet kilometrů D4 mezi Příbramí a Pískem postaví společnost Eurovia s francouzským vlastníkem a poté ji má provozovat osmadvacet let, dokud ji stát nesplatí i s úroky. Dálniční „public-private partnership“ česká média dočista okouzlil a ředitel Eurovie Martin Borovka v rozhovorech ujišťoval, že je projekt „předurčen k úspěchu“ a je pro stát každopádně výhodný. Překvapivé, že? Jelikož tato lobby měla dveře dokořán i v médiích veřejné služby, bylo by asi bláhové očekávat zamyšlení nad tím, jestli má stavba dálnice vůbec smysl, ať už ji bude provozovat kdokoli. Opravdu je v pořádku, že stavíme hned dvě dálnice do jižních Čech, nejřídčeji osídleného regionu celé republiky? Kdyby se stát včas rozhodl jen pro jednu z nich – třeba pro tu příbramskou –, nemuselo se plýtvat penězi a úsilím na neprosaditelnou D3 přes Posázaví a za ušetřené prostředky jsme mohli mít hotový železniční koridor nejen do Budějovic, ale až na rakouské hranice. V Rakousku mimochodem nedávno rozhodli, že místo budování dálnice do Waldviertelu u českých hranic radši zkapacitní železnici. Na rozdíl od nás zřejmě začínají chápat, že řešit přebujelou silniční dopravu novými dálnicemi je jako řešit otylost koupí nového, delšího opasku.
M. Špína