Komu patří země nomádů?

Americký snímek čínské režisérky Chloé Zhao Země nomádů letos získal Oscara za nejlepší film. Portrét vyloučených komunit současné Ameriky nahlíží své téma soucitnou optikou, zároveň byl ovšem odsuzován za lacinou estetizaci chudoby.

Letošní držitel Oscara v kategorii Nejlepší film ve mně vyvolal dávnou dětskou vzpomínku na karavany, které v devadesátých a nultých letech byly běžně vidět i v Praze. Těžko říct, o čem jejich tehdejší přitažlivost pro městského kluka vypovídá. Mohlo jít o prostou zvědavost a radost z těch podivných vozidel, obsahujících všechny ty nezbytné zbytečnosti, které zaplňují naše domovy. Fascinaci lze pochopitelně racionalizovat a klást si různé všetečné, dospělácké otázky: například, zda dítě necítilo, že neustálý pohyb domova na kolečkách v něčem osvobozuje, že dohled malé komunity (rodiny, přátel, blízkých i autorit) bývá leckdy tíživější než dozor státu.

 

Poetika neprivilegovaných

Sledování Země nomádů poskytuje podněty pocitové i racionální, jen si nejsem jistý, nakolik je film dokáže rozvrhnout a artikulovat – pokud o to vůbec usiluje. Režisérka Chloé Zhao totiž přibližuje nomádské postavy veskrze dojímavým způsobem, když sleduje životem otlučenou svobodomyslnou …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě