eskalátor

Francie a další evropské státy v posledních týdnech zvažují zavedení povinného očkování pro zdravotníky a ošetřovatele. Ani po šesti měsících totiž není proočkovanost těchto skupin zdaleka optimální. Nejdále zatím zašla Itálie, kde příkaz začal platit už v červnu. Podle zákona neočkovaným zdravotníkům hrozí nucená dovolená bez platu a nemocnice a další zařízení na ni skutečně stovky lidí již poslaly. Řešení to není samospásné – v oblastech, kde je neočkovaných zdravotníků hodně, nastávají problémy s poskytováním péče. Tytéž úřady přitom ustupují výčitkám svědomí doktorů, kteří nechtějí ukončovat těhotenství. Když se občas nějaký kraj snaží vypsat výběrové řízení na obsazení lékařské pozice s podmínkou provádět potraty, spustí se ze strany katolické církve vždy povyk. Prý je to diskriminace. V některých regionech, hlavně na jihu, je tak obtížné sestavit lékařský tým a ženy musí jezdit za interrupcí stovky kilometrů na sever. Závažnost výčitek svědomí a posuzování diskriminace se zřejmě odvíjejí od toho, jaké mají lékařské úkony sponzory.

O. Sojka

 

Kanada zažívá doslova horké léto. Nemohou za to jen extrémní teploty šplhající k 50 stupňům Celsia, ale i nálezy několika set dětských ostatků u dvou internátních škol v Britské Kolumbii – důsledek snahy převychovat více než sto padesát tisíc potomků původních obyvatel katolickou církví. V reakci na to byly 21. června na Národní den původních obyvatel vypáleny dva kostely v indiánské rezervaci. Podobný osud od té doby potkal dalších šest katolických svatostánků v jiných částech Kanady. Některé kostely byly potřísněny rudou barvou, stejně jako socha bývalého papeže Jana Pavla II. Objevují se nasprejované číslice „751“, odkazující na počet neoznačených hrobů u jedné ze škol, jsou strhávány sochy královny Viktorie i Alžběty II. Dlouho na sebe nenechaly čekat ani výzvy k ukončení útoků, které varují před nenávistí zaměřenou na katolickou komunitu. Zdá se tak, že slovník hájící utlačované se dá použít i na ochranu dřívějších utlačovatelů. Jenže na rozdíl od někdejší úspěšné katolicizace nebyl při současných „zvěrstvech“ nikdo ani zraněn.

V. Ondráček

 

Bývalý předseda Strany zelených Matěj Stropnický se rozhodl proměnit svá slova o potřebnosti levicového populismu ve skutky na kandidátce ČSSD do letošních parlamentních voleb. Politologové a naivní důvěřivci si za jeho předsevzetím mohli představit třeba plamenné projevy na nádvořích velkých fabrik, kde by dělníkům vysvětloval skutečnou povahu jejich třídního nepřítele, jímž je v současnosti oligarchie. To by ovšem samotní sociální demokraté nesměli poklonkovat jednomu z oligarchů přímo ve vládě. Novodobý zámecký pán to tedy pojal trochu jinak a v posledním rozhovoru pro Info.cz z 2. července se začal vymezoval vůči „pražské kavárně“, ač je jazyk vzpoury venkovské periferie proti městskému centru typický spíš pro pravicový populismus. Buď Stropnický nechápe významy pojmů, nebo naopak slovu populismus rozumí velmi dobře: za tím, co se voličům říká, nemusí být žádný věcný obsah, hlavně když to vzbudí správné emoce.

T. Schejbal

 

Již více než deset let je běžné, že se o smrti blízkých či známých dozvídáme ze sociáních sítí. Příspěvky z dovolených a reklamy se tak najednou promísí se zkratkami R.I.P., osobními vzpomínkami a fotografiemi nebožtíka. Během jednoho červnového týdne se touto cestou objevily zprávy o úmrtí dvou klíčových osobností ruské undergroundové scény devadesátých let: pionýra postsovětského skateboardingu Pavla Sorokina a Světlany Jelčaninovové, zakladatelky nejznámějšího a možná i prvního punkového klubu v Rusku – Jerry Rubin. Obě tato jména pro mnoho lidí představovala naději a také příklad, že ze sovětského dítěte lze vyrůst v nového, svobodnějšího člověka, který je naplněním utopického ideálu posledního desetiletí dvacátého století. Oba milovali život, Pavel se nikdy nerozloučil se svým „prknem“, Světlana umožnila velkému množství kapel zahájit kariéru na scéně legendárního klubu. Jejich odchody tak neznamenají jen další záplavu nekrologů na sociálních sítích – symbolizují konec doby, v níž vyrůstali dnešní čtyřicátníci, definitivní rozchod s naivitou devadesátých let a tvrdé probuzení do setrvale se zhoršující ruské současnosti.

O. Pavlova

 

Evropský rok železnice, vyhlášený na letošek Evropskou unií, se Středočeský kraj ­rozhodl pojmout po svém – chystá se totiž zastavit osobní dopravu na devíti lokálních tratích a na několika dalších ji omezit. Důvodem jsou jako obvykle peníze. Je pravda, že krajský radní pro veřejnou dopravu Petr Borecký (STAN) po pravicové daňové reformě moc možností nemá. Než by ale ze zachování veřejné železniční dopravy udělal celostátní předvolební téma, raději se poslušně chystá škrtat. Na jeho nové mapce nejsou vyznačeny červeně jen cancourky do Mochova nebo Rožmitálu pod Třemšínem, kde se náhrada autobusem dá pochopit, ale třeba i trať na Dobříš, případně lokálky, do kterých stát nedávno investoval stamiliony s vidinou pravidelného provozu. Kraj by přitom za rok ušetřil jen desítky milio­nů, tedy zhruba polovinu ceny nového mostu v Lužci nad Vltavou, z nějž by se stala ukázková zmařená investice. Možná by se nejen na krajském úřadě mohli zamyslet spíš nad tím, jak dostat do vlaků víc lidí – uprostřed nedořešené pandemie má ostatně turistický potenciál v zásadě každá lokálka. Pokud se však chystáte vlakem do Kouřimi nebo Staré Huti, neváhejte. O podobnou redukci se ne­­úspěšně pokoušeli hejtmani Petr Bendl (ODS) a David Rath (ČSSD), ale je možné, že Starostové budou schopnější – aspoň ve škrtání.

M. Špína