Zlínský bard Jarda Kovanda – osmdesát, letos v únoru. Obálka jeho loňské sbírky, pojmenované s příznačným chagallovsko-magrittovským subverzním poetismem Za oknem Mitterrand (Dauphin, 2020), je vyzdobena obrázkem Jardovy vlastní sochy Kytarák. Neboť Jarda je krom básníka, prozaika, redaktora a pedagoga samozřejmě ještě i malíř a sochař. Udělej si sám! Kdoví, co to je, nejspíš relikt předlistopadové éry, kdy umělec nemohl nic moc – a tím pádem se pouštěl do všeho. S kuráží a přesvědčením, že zvládne vše, neboť co taky jiného je umění než zvládání. Báseň, sochu, obraz nutno nejdřív zvládnout, vykřesat, slepit, stlouct a dodělat, učinit za vším tečku a dát to ven. A začít znova. Kytarák je poskládaný z různých hranatých kusů, je to strakatě obarvené dřevo, hrací skříň, špalíčky, hrábě, ale i obarvený ostnatý drát a v místě tváře nějaké elektrozásuvky. Je to slepenec hravý a primitivní jako socha pouštního bůžka z Mali. Bůžek topornými špalíčky svírá kytaru (srbsky hrát řekne se svirać!), ale zároveň to na první pohled vypadá, že si též rukama zakrývá uši sám před sebou a špulí přitom jednu z obarvených plastových zásuvek v němém křiku na munchovský způsob. Možná to je i jeden z principů Jardovy poezie: stále hrát s sebou, ale přitom proti svému hraní i sám řvát, zacpávat si před neskladně poskládaným přívalem světa, vpouštěným do veršů, obě uši. Neboť kdesi uvnitř jsme jistě i čistí a docela tiší, bez poskvrny a neobarvení, ačkoli celý život zároveň tak nějak řveme s sebou, spolu s tím, jak se to celé valí kolem.
Udělej si sám – svůj osud si napiš, odžij, dokonce i „umřít si potřebuje každý sám… Z Jardovy nové sbírky zas vane pocit zdravé zabýčenosti uvnitř svého osudu, kdy umělec je zkrátka ten, co musí všecko uvidět, prožít, sklížit, nikdo to za něj neudělá, nikdo další to sólo nezahraje. Poslední dobou se trochu roztrhl pytel s názory, že by měl v literatuře nastoupit experiment (Miroslav Balaštík), že by spisovatelé měli psát radikálněji (Eva Klíčová). Hm, jenže když se něco radikálnějšího v literatuře vskutku děje, ctění kritici se nepřetrhnou. Když přišel Ivan Matoušek s neortodoxním románoeposem Spas (2001) nebo když Kovanda vydal román Gumový betlém (2010), nikdo je moc nevítal. Přitom jde o literaturu o to odvážnější, že Jarda vždy spolehlivě experimentuje hned celým tělem, nejen způsobem psaní, ale všemi zmobilizovanými vzpomínkami, obnaženými kořeny, na trhu je hned celá kůže, psaní je pro Jardu ne způsob, jak vyrobit čtivou rodinnou ságu, ale jak zjistit, co rozložitý příběh uvnitř osobního osudu vlastně obnáší, znamená, jak je sám o sobě postavený, v jakých tvarech se ta neodbytná ponorná souostroví vynořují z paměti. Jak je to celé propojené se mnou i s dobou a vůbec se všemi, a ne jen vše tak nějak vykalkulovat, aby se to dobře trávilo. Protože důležité jsou nervy vyprávění, ganglie postřehů a okamžiků a impulsy, jež tyto uzliny vysílají do příběhu a vytvářejí jedinečná propojení. Ten obrys není známý předem. Z líčení zabijačky přes třicet stran, se všemi příchody, odchody, úkoly, úkony, lidskými typy, hláškami, makro- a mikrodetaily se pak stane dost radikální freska, mající důvod sama v sobě, je to kus eposu, svědectví, které si tvoří svá vlastní narativní pravidla a nemusí se zpovídat předpřipraveným literárním principům a trikům.
I v nové sbírce poslepované sólo pokračuje. Kytarák hrabe hráběmi po hmatníku. Za oknem Mitterrand, jak název napovídá, je sbírka kostrbatě kosmopolitní, mluví se tu bez okolků anglicky, cestuje se, létá, letušky jsou oděny v rakousko-uherských barvách… Cestuje se nejen místně, ale i v čase a taky mezi lidmi a od situace k situaci, od jednoho témbru či dialektu k druhému, jednoho zaslechnutého hovoru k dalšímu. Moskva, Prágl, Oklahoma City, Vnorovy… Dobrou čtvrtinu cestovního cyklu o výpravě do Paříže pozře úvodní průjezd Jardovým mytickým Archlebovem a dojezd tamtéž, k buchtám na Slovácku, u nichž vše začíná. Nebo končí. Ne, nic nekončí, vzpomínání znamená věčný začátek. „K čemu je vlastně volný verš/ když začínáme a končíme říkadly.“ A Jarda Kytarák vlaje právě mezi moderní volností, fragmentárností, přelétavostí – a vnímáním prazákladní „říkanky“, která je k nalezení někde vespod. Všecko má svou říkanku, věčnost, Eiffelka, umírání, Kovandu jeho balvan táhne dovnitř k říkankám, třeba pomyslným, jimiž doříkáváme životní tíhu, patos anebo zas nesouvislost a nesourodost světa. Táhne ho to k říkankám, k jejichž nonsensu a mateřskému rytmu vše míří a u nichž vše končí, neboť právě tam kdysi vše začalo a jiný důvod to tady nemá než se zas vrátit na začátek. „A pros za nás hříšné nyní i v hodině smrti naší amen/ kočka spadla z kamen.“
A pak je tu každodenní hořkost, průběžná ponorná říkanka, té kdyby se člověk ubránil. Jenže svět končí tak nějak neslavně, prolezlý byznysem i bídou, bezdomovectvím doslovným i duchovním, a je z toho hořko v ústech, ani nová svoboda s naší melancholií nakonec moc nepohnula, něco zde navždy bude chybět (přebývat?), jako Kytarákovi chybějí struny, na něž zároveň drnká, a i jeho jediné oko je vlastně jen druhá našpulená huba, která křičí. A dírou v kytaře je mu vidět poklopec, a když knížku obrátíme, v pohledu zezadu zjistíme, že i Kytarák si samozřejmě nese na zádech svůj kříž, ovšem kříž ve tvaru x, čili spíš vyplněný chlívek v dotazníku, odškrtnutou položku. Je to odfajfkovaný muž. Lpíme na domově, ale žádný domov vlastně není, chybí jako díra do světa, fragmenty, co se hrnou skrz verše, nemají žádný domov, naše paměť není domov, jen šťastně hořce hranatý slepenec a Kytarák nemá, kam by hlavu složil. Nezbývá než dál hrát své sólo. „Smutek jako když rybář/ do vody vylije černou kávu.“ Jarda Kovanda, letos osmdesát.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.