Na východ od západu

Baladická povídka bulharsko­-amerického spisovatele Miroslava Penkova se odehrává ve vesnici, kterou dějiny rozdělily na bulharskou a jugoslávskou část. Příbuzní a milenci na sebe mohou pokřikovat přes řeku – anebo se ji snažit přeplavat a riskovat tím život. Kraj se vylidňuje i po roce 1989 a nakonec se s ním loučí také vypravěč: „Kdo poutá člověka k zemi či k vodě, když ne on sám?“

Trvalo mi třicet let, během nichž jsem ztratil své milované, než jsem konečně dorazil do Bělehradu. Teď pochoduju sem a tam před bytem své sestřenice, kytici v jedné ruce a tabulku čokolády v druhé, a nacvičuju si jednoduchou otázku, kterou jí chci položit. Před chviličkou na mě plivl srbský taxikář a já si dávám načas s otíráním skvrny z košile. Počítám do jedenácti.

Vero, opakuju si znovu v hlavě, vezmeš si mě?

 

***

 

Poprvé jsem Veru potkal v létě roku 1970; to mi bylo šest. Tehdy jsme s rodinou žili na bulharské straně řeky ve vesnici jménem Bulgarsko Selo, zatímco ona a její příbuzní obývali druhý břeh, Srbsko Selo. Před dávnými časy obě vesnice tvořily jednu, Staro Selo, ale po dvou balkánských válkách Bulharsko přišlo o část území a tenhle kus dostali Srbové. Řeka rozdělující vesnici na dvě malé osady posloužila jako hranice: co leželo na východ od ní, zůstalo v Bulharsku, co leželo na západ, připadlo Srbsku.

Kvůli neobvyklé a obtížné situaci, …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě