Agnieszka Wolny-Hamkało a Katarzyna Szweda patří v Polsku k nejvýraznějším básnířkám mladší generace. Szweda se v debutu s titulem Bosorka noří do lesů, řek a paměti rodných Nízkých Beskyd, Wolny-Hamkało ve svých sbírkách modeluje spíš těkavé městské krajiny. U obou se ale v pozadí ozývá „znepokojivé slovanství“ polského romantismu, jak o něm psala loni zesnulá Maria Janion.
Agnieszka Wolny -Hamkało
rozvážně uspořádaný stát
Nevlídný listopad má jen jedno oko, co se týče druhého,
povíš mi to, až převalíš na druhou stranu úst
svůj máselný jazyk
a srst na víčkách se ti naježí jako písečná kápě.
Břichomluvkyně Vratislav nás vyplivla na točně, ohlušené
šumy a šepoty. Už otevírá hranatou závorku
plnou smolnatého obsahu [ořechový granulát je všude,
jeho „stopové množství“ nás dusí po večerní kávě].
Dále čteme. Usínám na každé pětadvacáté straně,
zatímco ty už ani nesníš, už ani spánkem nejsi. Kdyby
ses nechal chytit, byla bych superježek, celý
stulený do dlaně. Když jsem se dotýkala Man-Motha posledně,
nebyla jsem ještě tak hbitá ani tak trpělivá.
novéna ve Staniszowě
Ano, Inga a Greta by si mohly vymodlit těch několik dnů
utvořených ze slunce. Na koupel v jezeře Svitež,
na jalové selfie v bodláčí,
na smrt v lázeňském duchu. Mezitím běž pomaličku
k plovárně,
poskakuj po betonu, abys nerozmačkala žáby a slimáka v šeru
přízračného dopoledne, zatímco svatební hosté
z minulého vydání
si ještě mnou oči a pozorují, jak skáčeš panáka se zcela
neznámými pravidly a rytmem, jmenuje se to
ona mu podává maliny z košíku a on jí květiny do věnce, jistě
je milencem té dívky, jistě je jeho milenkou.
Zdalipak je ta tečka kurzívou? Zdalipak jsme si dovezly
přízraky notebooků? Odpalujeme je ironicky
v lese bez wifiny, bez jakéhokoli kontaktu
se světem, pro který je tento fotogenický rybník
jako zapomenutý agent z dob studené války. Vynořuje se
z vody jako nymfa, které by to chtělo vymyslet jiné jméno,
s klíčem na skráni, s poklesem napětí v kontrolkách?
Zdalipak si Inga a Greta nemohly pro dnešek vymodlit
nějakou jinou tapetu?
a my
Víš, tvoje nápady jsou příliš dobré na to, abychom je
uskutečnili, takže řekni jasně, jestli máš opravdu rád
eskalaci požadavků: pivo ze sklenice od hořčice,
dotyk Gertrudiny kůže, ten slavný
telefonát nad mrtvolou Polonia,
kdy Hamlet říká Gertrudě, co je teď nejdůležitějš
(přestaň už konečně píchat s Claudiem). Jasná věc:
je lepší mít na starosti klapku než být kmotrem
průzkumné lodi, která tone zrána, zatímco já jsem ještě
celá v modré, nepřipravená, a tak dál. No co, oba víme,
žes oblékl Majku jako idiotku a do školky jsi
přišel pozdě, s půjčkou v rezavé bance,
kde se odkrývá ideologie. V červenobílé flísce
plné drobků rozhazuješ rukama: I am a messy eater!
Jasně, nejde tě za to nemilovat. Bez emocí,
bez dramatického napětí ve šlachách a rychle,
protože z hlediska teorie nám chybí trpělivost
na rozvíjení zkratek. Za námi opodál kráčí duch
romantismu, zdálky vypadá jako obyčejný duch.
rovnodennost
A najednou spustila muzika –
něco jako light jazz odněkud z Ohia,
akorát že někde v Horním Slezsku.
V tu chvíli se vlasy slečinky za oknem
začaly pohupovat do rytmu
a k tomu něco jako scénografie:
pohyblivý jeřáb, nebe fialové jako genciánka.
Prasklina se pohnula a přesunula
směrem k centru.
rekonstrukce lva
Vyprávěj o kočkách se šesti prsty. A jak jsi s příšerným
zpožděním jel na krakovské sídliště Prądnik Czerwony ponořit
se do vody černého Prądniku, zatímco J. už sdílela fotku
za fotkou, na nich boty se světélky. Ten úterek chcípal
jako taxikářovo stanoviště. Prosinec tekl z mostu,
prezident dodal roušky
do Lidlu, církev postovala něco o konci dějin, strachu ze
smrti (někdo nám hleděl do očí, lásko, někdo nám do očí hleděl).
Ve zvířené vodě stíny vyder, duha se příliš rychle rozpadla
v bolidech. Přestalo tě to zajímat hned zkraje,
přemýšlel jsi o hluku, o poselství představení: dům se zkrátka
nedá uklidit snadno.
Katarzyna Szweda
domiv
nejistým krokem se vraceli domů
z dalekých výprav z dobrovolného vysídlení
místo bydliště jizba
místo narození pec
znám taková místa
byl jsem v takových místech s výhledem na hory
s výhledem nebo bez byl jsem v takových místech narození
od narození jsem je značkoval jak pes
vasyl
pamatuju jak rozbil babičce hlavu rendlíkem
a žíly které se v něm vinuly jak řeka
vyschly v době letního sucha
visloka
onoho léta se nám sny zdály pozpátku
odtamtud vezli nás sem visla se vlévala do visloky
přivlekla nepotřebné zbytky měst
onoho léta už byl pozdní podzim
do země jsme vcházeli jemným seismickým pohybem
otevírala se doširoka jako pupeny
vkládali jsme do ní ostré předměty a nahé části těl
do řeky jsme vcházeli prudce jako pramen
z jejích břehů jsem lízal pěnu
byl jsem další přítok onoho roku
ale do každé jsem vešel jen jedinkrát
na čužyni
místní bůh jim mazal sádlem tlustý krajíc chleba
leželi v potocích chtěli se očistit od paměti
navštěvovala je jak stín který se nekrátí jak provaz
který se prodlužuje
kapsy si pro chvíle stesku nacpali zrním
mladým zalepovali ústa smůlou nebudeš brát
cizí zemi za vlastní nebudeš mít
jiného domu kromě jednoho
předpovědi se děly jak o svatojánské noci
dětem před spaním vyprávěli takové bajky
aby až ráno otevřou oči
nebyly nikdy na svém
bosorka
za soumraku všechny vylézaly na břeh
jednou do měsíce jim stékalo po lýtkách
mělo to nejspíš něco společného s fázemi
barvily visloku dočervena
mělo to nejspíš něco společného s jejím náhlým odlivem
odplouvala v botách připlouvala naboso
mělo to nejspíš něco společného s jejím náhlým přílivem
stoupala především v okolních potocích
za soumraku se nám to stávalo
jednou do měsíce jim stékala po lýtkách červená
byly mladé jen je svraštila voda visloky
divoký východ
staří lidé jako jablka na jabloni čekají na vítr
mladé zakopávají pod stromem
tam je bude lízat země vylíže jim
rány po strništi
rány říkala mu matka říkala mu babka
nikdo nepromluvil
tamti odcházejí ještě pomaleji
jako by se báli že jim něco vezmou
nezahrabou kde je třeba
vyčkávají
lidé v lesích ještě dlouho vyli a už byla tma
Z polských originálů uvedených v medailoncích vybrala a přeložila Marie Iljašenko.
Agnieszka Wolny-Hamkało (nar. 1979 ve Vratislavi) je polská básnířka, spisovatelka, dramatička. Je autorkou jedenácti básnických sbírek (poslední, Raster Lichtensteina, vyšla v roce 2021), tří románů a „anarchistické utopie pro děti“ Nikt nas nie upomni (Nikdo nás nenapomene, 2017). Byla nominována na řadu literárních cen. Jako doktorandka Institutu literární vědy Polské akademie věd se zabývá estetikou campu v nové polské poezii. Žije ve Vratislavi a je kurátorkou tamního Mezinárodního festivalu povídky. Nejpřiléhavější charakteristikou její poetiky je nejspíš uvolněná obraznost spojená s neustálou proměnlivostí. Na čtenáře to klade nemalé nároky: „Báseň je ,pohyblivá‘, proměnlivá, především abstraktnější části se ,skládají‘ a ,dolaďují‘ ke stavu a okamžiku, v němž jsou čteny. Temná místa při prvním čtení vyvolávají pocit cizoty, ale při dalším setkání je to ku prospěchu,“ říká k tomu sama autorka. Často si hraje s popkulturními prvky, s poetikou spektáklu, ale také s intertextuálními odkazy na polskou a světovou klasiku. V rámci jedné básně se tak mohou potkat klimatické aktivistky Greta Thunberg a Inga Zasowska s idylou Mickiewiczowy básně Svitežanka nebo svět superhrdinů („superježek“) a básnířky Elisabeth Bishop (tajemná bytost Man-Moth). Proměnlivý, chaotický a jakoby mihotavý obraz světa nejčastěji evokuje skrze městskou krajinu, erotično přetavuje do surrealistické obraznosti. Kritička Natasza Goerke o básnířčině vidění světa napsala: „Kdyby měli David Lynch a Stanisław Bareja dítě, byla by to Agnieszka Wolny-Hamkało.“ Vybrané básně pocházejí z výboru Zerwane rozmowy. 105 wierszy na inne okazje (Přerušené rozhovory. 105 básní k jiným příležitostem, 2020) a z novějšího rukopisu.
Katarzyna Szweda (nar. 1990) je polská básnířka a fotografka. Pochází z Nízkých Beskyd. Vystudovala univerzitu Johanna Wolfganga Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem, původním povoláním je učitelka angličtiny a španělštiny. Byla vybrána do almanachu básnických debutů Połów 2017 a uspěla v projektu První básnická kniha 2020, díky němuž vyšla její debutová sbírka Bosorka, odkud pocházejí otištěné básně. Szweda v ní reflektuje lemkovské (rusínské) kořeny své rodiny a osudy svého dědečka Vasyla, který byl i s celou rodinou v rámci akce Visla po druhé světové válce vysídlen do ukrajinské stepi. Vasyl je střídavě vypravěčem a protagonistou knihy, v níž se místy, například v lokálních názvech, pracuje s lemkovským nářečím. Autorce nicméně nejde jen o příběh jejích předků, ale o něco obecnějšího: „Na místě si museli vykopat zemljanky, živit se kopřivami, nejmenší děti umíraly hladem a zimou. Dědečkovi se později podařilo vrátit se do Polska. (…) Ve své knize nechci řešit žádné spory, hledat, kdo za to může, ohmatávat vinu. Na základě příběhu jedné rodiny představuji příběhy jiných rodin, které potkal podobný osud. Kdy? Možná mnohem dřív, možná právě tehdy, možná se s ním potýkají dnes, protože dějiny bohužel mají tu vlastnost, že se rády opakují.“ Kromě toho Szweda pracuje s dalším tématem, naznačeným v názvu sbírky: „V mé poezii je žena živel, burácející řeka, mění přírodní zákony, žije v lesích, bažinách a mokřadech. Je to bosorka, která umí způsobit, že kysne mléko, je stará, ošklivá plačka, čarodějka, upírka, krade matkám nemluvňata a místo nich dává do kolébky cizí děti. Všechny tyto ženy mi jsou velmi blízké. Je to takový můj manifest proti násilí.“ Také v připravované sbírce se zaměřuje na „divoký Východ a jeho kovboje“ – polsko-slovensko-ukrajinské pohraničí a provinční Halič.
-mi-
