Polský historik Aleksander Gieysztor se ve své práci nechal inspirovat řadou přístupů komparativní religionistiky. Mytologie Slovanů přináší nejen srovnání s ostatními indoevropskými náboženskými tradicemi, ale věnuje se i tomu, jak slovanské náboženství přežilo v podobě folklóru.
Oblast slovanské mytologie a náboženství vyvolává zájem svou polyteistickou exotikou a záhadností, způsobenou nedostatkem pramenů i časovou vzdáleností. V polském národním hnutí 19. století se zaujetí slovanskou kulturou probudilo v dobovém romantismu, jenž hledal kořeny i v předkřesťanském období dějin. Nedostatek písemných dokladů nezřídka nahrazovaly archeologické objevy (například objevy kamenů s Perunovým zpodobněním), jejichž autenticita však byla často podrobena historické kritice. Zájem o „slovanské starožitnosti“ pak provázel i další obrozenecká hnutí ve střední a východní Evropě a důležitou roli sehrávaly i filologické metody. Monografie polského historika středověku Aleksandra Gieysztora (1916–1999) poprvé vyšla v Polsku roku 1982 a do výzkumu slovanského náboženství tehdy přinesla nemálo inovací. Medievista Gieysztor se nechal inspirovat strukturalistickou lingvistikou Ferdinanda de Saussura, religionistickými koncepty Mircei Eliada a především pracemi Georgese Dumézila. Právě pod jeho vlivem se pustil na pole religionistické komparatistiky a propojení slovanské mytologie s indoevropskou tradicí.
Božská triáda
Dumézilův přístup byl postaven na širokém srovnání jednotlivých indoevropských mytologií, mezi nimiž autor spatřoval paralelní schémata. Mytologické a náboženské koncepce jsou v ní úzce propojeny se společenským uspořádáním, která vznikala v archaických společnostech. Pro zkoumané kultury byl podle Dumézila zásadním rysem takzvaný trojfunkční model rozvrstvení společnosti (známý například z indického kastovního systému), který přežíval i ve středověkých učeních o „trojím lidu“. Tomu odpovídalo rozdělení božstva na ty, kteří zajišťují magickou a správní moc, válečnictví i úrodu a plodnost. Slovanští bohové Perun, Stribog a Veles tak mají své analogie v umbrijských, germánských, keltských a starořímských božstvech.
Gieysztor se pokouší o zachycení specifik slovanského panteonu, ten však pro něj není projevem autochtonní slovanské kultury, jak předpokládaly některé starší teorie, nýbrž vychází z onoho společného základu indoevropských kultur. Plasticky popisuje rozmanité podoby slovanských bohů a jejich uctívání. K mýtu o hromovládném Perunovi se vázaly i příběhy o jeho boji s netvorem-drakem, zahnaným do hlubin podzemních vod. Autor připouští také možnost lidských obětí ve slovanských náboženstvích, které souvisely mimo jiné s indickým zvykem upalování vdov. Bůh podsvětí a spravedlnosti Veles, který mohl na křivopřísežníky seslat krtici (onemocnění mízních uzlin), měl zase svůj protipól ve védském Varunovi.
Mysterium tremendum et fascinas
Ačkoli dílo německého religionisty Rudolfa Otta Gieysztor ve své monografii nezmiňuje, stopy jeho vlivu jsou v ní přesto patrné. Sféra sakrálního je v tomto pojetí oblastí budící bázeň i přitažlivost, člověk je vsazen do světa sil, které stojí často mimo okruh jeho moci. Autor ukazuje na bohaté mýty, jež obklopovaly zásvětní život slovanských kmenů. Tyto příběhy souvisely s propracovanou démonologií, pojednávající představy o posmrtném bytí lidí, kteří odešli ze světa „nepřirozeným“ způsobem (sebevrazi, předčasně zesnulé ženy, potracené plody ad.) a vystupovali jako „přízraky“.
Magické a démonické síly se zjevovaly rovněž v jezerech a potocích. Báje o vodnících a rusalkách jsou stejně nedílnou součástí slovanského folklóru jako příběhy o polednicích. Mnohé vrstvy slovanské mytologie přežily v rámci christianizované kultury až do moderní doby, ačkoli svatyně a posvátná místa během středověkého mýcení pohanských reliktů zanikaly.
Na počátku osmdesátých let Gieysztor barvitě vylíčil pestrý svět slovanského pohanství v duchu tehdejšího zájmu evropské historiografie o struktury myšlení a jejich historický vývoj. Téměř čtyřicet let po prvním vydání jsou už nicméně některé jeho závěry překonány. Mytologii Slovanů bývá vytýkáno přehlížení vlivu skandinávské mytologie, která sehrála důležitou roli na území středověké Rusi. Některé z kamenných valů slovanských sídlišť, v nichž viděl Gieysztor pohanské svatyně, zřejmě s posvátnem nic společného neměly. V jiných případech však byly pohanské oltáře objeveny na místech pozdějších křesťanských svatostánků.
Gieysztorovo dílo i jeho osobní vliv také podnítily zájem nových generací polských historiků. Ti znovu podrobili analýze nejstarší mýty ve středověkých kronikách a jejich struktury. Četba jeho monografie tak pomáhá lépe porozumět lidové kultuře v jejích kosmopolitních přesazích a kořenech.
Autor je historik.
Aleksander Gieysztor: Mytologie Slovanů. Přeložila Hana Komárková. Argo, Praha 2020, 430 stran.