Vyvýšení

Do letošní letní literární přílohy, v níž jsme se zaměřili na současné Bulharsko a Polsko, jsme zařadili nejen poezii a prózu dosud nepřekládaných autorek a autorů, ale i reportáž a esej. Začínáme ukázkou z románu Vyvýšení, za nějž bulharský spisovatel Milen Ruskov získal Cenu Evropské unie za literaturu. V příběhu o bojích Bulharů proti Osmanské říši jedinečným způsobem kombinuje obrozenecký jazyk 19. století s obecnou mluvou: „Ale já nechci furt jen dřepěti v dílně u posranýho plstěnýho sukna a fachati pro Turky! Jáť jsem se zaslíbil naší Věci a Revolůci!“

Dvadcátýho sedmýho dne měsíce Ounora*. Áááá! Tohle nejni život! Třeskutá zima, mrzne, až praští. Dnešního dne vyrážíme z Kotle, ač bych se dřívějc sám býval vypravil na cestu, kdybych nebyl musel vyčkávati Asenča z Žeruny, svého druha. Zdalipak nezapad někde s vozem do sněhu? Na něho jest spoléháno, že koně sežene – buď skrzevá koupi, nebo kradbu, jak se to zrovinka přina­trefí, poněváč z domu jej vzíti nemohu. Vode mne se vočekávají vonačejší věci… Chladno, hotový holomráz! Kotel jest zastrčen až v samé řiti Balkánu, jak by jej Hospodin tvořil ve snách. Jest­-li jej ale stvořil člověk, pak mi hlava nebéře, ký divous nelidská by ho takhle zastrčil, věru však neměl všech pět po hromadě. To jest, já vím, co praví staré hloupé lidové bájesloví, jak se prej nějakým vesničanům ze vsi Novačka jednou ztratili koně, no a tihle šimlové dorazili semhle k pramenům, kde je našli ty vesničani, a místečko se jim tolikéž zalíbilo, že si svou selskou mozkovnou z toho vyvodili: …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě