Významnou událostí francouzského léta byl filmový festival v Cannes, který se konal po roční koronavirové pauze mezi 6. a 17. červencem. Kinematografický svátek nebyl jedinečný pouze dodržováním hygienických opatření, ale zejména tím, že hlavní cenu Zlatá palma vyhrála teprve podruhé v historii festivalu žena. Po novozélandské režisérce Jane Campion, jež si trofej z jižní Francie odvezla v roce 1993, triumfovala mladá francouzská režisérka Julia Ducournau s filmem Titane. Podle článku deníku Le Monde z 18. července tím festival a vůbec kinematografická veřejnost vysílá jasný politický signál: „Prostřednictvím udělení filmových cen v Cannes filmová kritika a celý filmový průmysl jasně ukazuje, že v něm ženy mají své místo a že nelze klopit oči před aférami typu Weinstein.“ Sama režisérka se ve svém proslovu dotkla feminismu a zejména rovnosti žen a mužů a vysekla porotě poklonu, když řekla, že si cení „citlivosti porotců a jejich snahy o vytváření otevřenějšího a inkluzivnějšího světa“.
Francií ovšem hýbou také nedávná odhalení neziskových organizací Forbidden Stories, Amnesty International a šestnácti mezinárodních médií o celosvětových a masivních kybernetických útocích skrze izraelský sledovací systém Pegasus (využívaný celkem jedenácti zeměmi), jejichž terčem měl být také prezident země Emmanuel Macron, šéfredaktor internetového deníku Mediapart nebo novinář a možný prezidentský kandidát Éric Zemmour. Macronův mobilní telefon byl údajně odposloucháván a sledován marockými tajnými službami. Aféře, již lze označit za největší svého druhu od odhalení, s nimiž přišel Edward Snowden roku 2013, se podrobně věnuje deník Mediapart (21. července), jenž vyjadřuje silné znepokojení nad dosavadními reakcemi vrcholných představitelů Francie, zejména premiéra Jeana Castexe. Ty jsou totiž velmi vágní. „Vypadá to, že se celý skandál zastavil na francouzských hranicích. Ačkoli se přímo dotýká milionů našich obyvatel, a dokonce i samotného prezidenta, reakce nepřichází. Je snad vláda tolik zaneprázdněná sanitární krizí? Je potřeba teď napnout všechny síly, aby se podařilo schválit covidový pas? Proč s veřejností nikdo nekomunikuje?“ Článek si pokládá celou řadu otázek a nabízí i některé hypotézy. Podle jedné z nich je možné, že Macron o odposlouchávací kauze věděl, možná na ní i sám participoval a vzhledem k tomu, že se začátkem srpna chystá do Francie izraelská delegace, chce celou záležitost řešit v rámci plánovaných jednání. Mediapart ovšem neskrývá znepokojení, a dokonce zastává názor, že pasivitou si Francie zahrává s pošlapáváním základních demokratických práv na informace.
Vzhledem k tomu, že se Francie zřejmě připravuje na čtvrtou vlnu koronavirové epidemie, spojenou s šířením indické mutace delta, přiklání se vláda k dalším významným restrikcím. Tentokrát sází na vysokou proočkovanost – snaží se, aby se většina populace nechala vakcinovat. Pomoci tomu má také tzv. pass sanitaire (zdravotní pas), jímž se od 1. srpna budou lidé povinně prokazovat v restauracích, v kinech, ve vlacích nebo na koncertech. Podmínkou pro sociální a kulturní život tak bude očkování, anebo PCR či antigenní testy, které ovšem již nebudou hrazeny státem. Tato povinnost se ale Francouzům nezdá, takže v Paříži a větších městech probíhají demonstrace, které většinová média nazývají „antivax“ nebo také „anti-pass“. Týdeník Marianne publikoval 25. července reportáž z protestu, jenž proběhl o den dříve v Paříži a kterého se zúčastnilo zhruba jedenáct tisíc lidí. Z textu je zřejmé, že se tentokrát nejednalo o odpůrce očkování, ale spíše o občany, kteří nesouhlasí s nepřímým donucováním prostřednictvím zdravotního pasu. Mají pocit, že tím ztrácejí svá základní práva. Jednou z demonstrujících byla i osmadvacetiletá Maria, jejíž názor je celkem jasný: „Nechci se nechat očkovat a je to moje právo. Myslím si, že Macron zkrátka jde na ruku farmaceutickým firmám, takže se teď musíme všichni naočkovat. Ale proč? Radši budu bez práce, než aby někdo kontroloval, zda jsem očkovaná.“ Mezi dalšími protestujícími jsou i starší lidé, jejichž argumenty jsou podobné. Něčím se ale podle autorky textu Rachel Binhas tyto demonstrace liší, protože na nich nejsou přítomny ani odbory, ani politické strany. Z toho vyplývá, že je téma zdravotního pasu velmi delikátní a nikdo se jím nechce „ušpinit“. První verze pasu prošla 22. července Národním shromážděním, přičemž proti hlasovali jak poslanci a poslankyně levicové Nepoddajné Francie, tak ultrapravicového Národního shromáždění, ale i někteří republikáni nebo komunisté. Na řadě je Senát.
Deník Les Echos (25. července) informoval, že Senát nakonec návrh na zdravotní pas sice schválil, ale s řadou změn: „Noc v Lucemburském paláci byla velmi vášnivá, ale plodná, nakonec skončila kompromisem a 199 senátorů se vyslovilo pro, zatímco 123 bylo proti.“ Změny se týkají hlavně pracovních podmínek, jelikož podle původního návrhu měl mít zaměstnavatel možnost propustit zaměstnance, kteří by odmítli očkování. Zdravotní pas by se také podle senátorů neměl vyžadovat od dětí mladších osmnácti let a neměl by být povinný na venkovních zahrádkách restaurací. Jaká bude nakonec jeho podoba, ale stejně není jisté, jelikož musí být ještě diskutován ústavním výborem.