Kanadská transgenderová skupina, která loni oficiálně ukončila činnost, letos vydala pátou desku. Black Dresses potvrzují, že v současném popu nadále sílí identifikace s nebinární genderovou identitou. Mimo to upozorňují na skutečnost, že ve společnosti i na sociálních sítích přetrvává transfobie.
Často slýcháváme, že internet jakožto informační dálnice zrychluje tempo života. U kanadské hudební skupiny Black Dresses to platí bezpochyby. Za pouhé čtyři roky fungování stihlo duo tvořené Adou Rook a Devi McCallion vydat čtyři dlouhohrající desky a tři EP. Internet přitom stál na začátku i na konci projektu: hudebnice se daly dohromady přes soukromé tweety a následně si mezi Torontem a Vancouverem posílaly beaty a melodie rodících se skladeb. Tímto způsobem vzniklo prakticky celé debutové album Wasteisolation (2018). Svou činnost skupina překvapivě ukončila loni v květnu po vydání oceňované nahrávky Peaceful as Hell (2020).
Právo být zapomenut
Skladby Black Dresses měly značný ohlas na sociální síti TikTok, zejména mezi publikem, které prahlo po dostatečně znepokojivém hudebním doprovodu pro různé hororové či gotické stylizace, a tento zájem vedl ke zviditelnění skupiny. Rook a McCallion se ovšem identifikují jako transženy a vzhledem ke stále rozšířené transfobii bohužel není příliš překvapivé, že pozornost soustředěná na skupinu vedla k internetovým útokům na obě její členky. Výsledkem byl nejen loňský rozpad kapely, ale také stažení všech nahrávek ze streamovacích platforem vyjma Bandcampu. „Někteří fanoušci přesvědčení o svých privilegiích se chovali k Devi děsivým způsobem a po dva roky stále více narušovali naše soukromí a obtěžovali nás,“ uvedla Ada Rook v prohlášení k ukončení činnosti.
Navzdory ohlášení konce kariéry se nicméně letos na bandcampovém profilu Black Dresses neočekávaně objevila pátá deska s názvem Forever in Your Heart. „Sice už nejsme kapela, ale bez ohledu na to jsme se rozhodly dál vydávat hudbu,“ stojí v tweetu skupiny. Toto prohlášení lze číst i tak, že se Rook a McCallion chtěly především vyhnout reakcím většinového publika na své nebinární identity, a ne přestat tvořit. Každopádně se ukazuje, že sociální sítě – a zejména TikTok – dovedou vyprodukovat nové hvězdy i v případě, že o to dotyční umělci tak úplně nestojí. Veškerá tvorba, jakkoli je osobní, či dokonce autoterapeutická, se může stát součástí spektáklu ovlivňovaného algoritmem, který nehledí na individuální postoje a pocity, ale pouze na to, jak přitáhnout divákovu pozornost. V souvislosti s digitální stopou tak mimo jiné dochází ke ztrátě práva na to být zapomenut.
Avantgarda nebinárního popu
V tvorbě Black Dresses se kloubí metal (s hrdelním chrčením, skřeky a zkreslenými kytarami), ambientní lomoz, elektronické glitche a zvuk syntetizátorů s ložnicovým popem těžícím z estetiky DIY a intimní atmosféry. Hudební média tuto žánrovou fúzi nejčastěji označují jako noise pop. Produkce Black Dresses zachycuje pohled do propasti, na jejímž dně se ukrývají zranění spojená s menšinovou genderovou identitou a z ní plynoucí diskriminací, ale také pesimistický postoj k budoucnosti u mileniálů a mladších generací. „Vím, že pro mě tu není místo/ Zničené životy ve mně křičí,“ zpívá Ada Rook v poslední skladbě aktuální desky. Zpěv se zlomí do skřípějícího kytarového sóla a skladbu uzavírá unavený hlas mluvící o neschopnosti udržet věci pohromadě.
Do současného popu postupně pronikají umělci a umělkyně, kteří vědomě pracují s jeho umělostí a teatrálností a spojují svou stylizaci s vyjádřením odlišné genderové identity. Vzniká tak jakási avantgarda nebinární populární hudby. Připomenout můžeme letos tragicky zemřelou britskou producentku Sophie nebo androgynní venezuelskou hudebnici, jež působí pod jménem Arca a podílela se na produkci hvězd západního popu, jako jsou rapper Kanye West nebo zpěvačka FKA Twigs. Performativita popu se potkává s performativitou genderu a naopak. Dalším příkladem tohoto trendu může být hudebník Dorian Electra, s nímž se Black Dresses potkaly na loňské kompilaci remixů skladeb skupiny 100 Gecs (viz A2 č. 21/2020). Na kompilaci přispěly remixem skladby 745 Sticky. Tam, kde se v původní verzi ozývaly basy a skandování podobné komerčním EDM hitům, v remixu skřípou glitche asociující elektronický proud dat a do toho znějí metalové screamy – jako by člověk a stroj mutovali do jediného zvláštně pokrouceného organismu.
Deset tisíc let problémů
Toto prolnutí je pro tvorbu Black Dresses typické. Noisové plochy a elektronické výboje přitom střídají vcelku chytlavé melodie. Příkladem může být skladba Creep U z desky Peaceful as Hell, která je parafrází ohraného hitu skupiny Radiohead s podobným názvem. Ve slokách zpěv podkresluje jednoduchá basová linka s bicími, v refrénu pak popěvek z názvu skladby doprovází zkreslená kytara. Avšak zatímco Thom Yorke zpívá „Chci perfektní tělo/ Chci perfektní duši“, Black Dresses vědí, že svou jinakost nedokážou – a ani nechtějí – změnit: „Jsem budova určená k demolici/ Kde žijí jen brouci…“ Tato slova vycházejí ze zkušeností obou členek Black Dresses. Obě transgenderové hudebnice si prošly různými traumaty a témata nepochopení, izolace od okolního světa a vyloučení prostupují celou jejich tvorbu.
Na začátku aktuálního alba Forever in Your Heart se Black Dresses ptají, jestli je ve světě bez naděje vůbec ještě možné vytvořit něco krásného. Jistě ano. Stejně jisté však je, že technooptimistické vize internetu jakožto svobodného prostoru se nenaplnily a že se virtuální prostor stal dalším z mnoha nebezpečí, jimž budou čelit příští generace. Ironické konstatování „Vyřešíme deset tisíc let problémů“ v písni We’ll Figure It Out naznačuje, že Rook a McCallion jsou si toho vědomy.
Autor je publicista.
Black Dresses: Forever in Your Heart. Self-released 2021.
