Okupace psaná na oprátce

Celovečerní debut Michala Nohejla, nazvaný Okupace, bude nejspíš patřit k nejlepším českým filmům roku. Snímek, který se odehrává v době normalizace, se sice snaží být duchaplným podobenstvím, jeho síla je ale především v suverénním stylu a v tom, že nereprodukuje typický obrázek totalitní minulosti.

Čeští filmaři se v posledních letech rádi vracejí do domácích novodobých dějin. Podle jejich snímků to ale vypadá, že pro ně na komunis­tické éře vlastně není nic moc fascinujícího. Naopak, je to doba, do které je výhodné se vracet, jelikož se zdá, že jí dobře rozumíme. Víme, kdo byl lotr, kdo hrdina a kdo zbabělec, a nemusíme se bát všechny tyto role hodně zveličit právě proto, že oba tábory jsou přehledně vykolíkované. Je tedy osvěžující vidět film, který se typickému obrázku totalitní minulosti vzpírá, nebo si s ním alespoň podvratně hraje. Debut režiséra Michala Nohejla Okupace to ve svých nejlepších momentech dělá. Tedy když se zrovna úporně nesnaží působit jako duchaplné podobenství.

 

Příliš snadné podobenství

Jednoznačně největší předností Nohejlova filmu – díky níž bude nepochybně patřit k tomu nejlepšímu z české kinematografie letošního roku – je suverénně zvládnutá audiovizuální složka. Na to, že Okupace je konverzační drama odehrávající …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě