První sloka první básně (Dvojníka potkat) jeho prvotiny vypadá takto: „Akát, jak štír/ po vahách jdoucí podzimem,/ mi vypáral nitku bolesti/ z ramene./ Jen jsem se osykl/ a už byla nahá. Od košile staršího z nás dvou padala/ jako paprsek rybízové šťávy/ vylomený ze slunce.“ Napsal jsem „vypadá“, protože je třeba si nastolenou situaci představit očima, v konkrétním světle a v konkrétní předmětnosti slov.
Jako člověk si Zedník nevyhnutelně všímá okolností, které situaci zakládají, a podle toho chápe, co se vlastně děje. Člověk se tu škrábl o trn akátu, cítí bolest a zjišťuje, že jeho košile je roztržená a on krvácí. Jako básník vidí Zedník nesamozřejmě v okolnostech také souvislosti, jejichž artikulace povyšuje výpověď o zranění na výpověď o vlastní existenci. Registraci střídá kontemplace.
Je tu několik obrazných souvislostí, které scénu prokreslují a zabarvují. Štír přechází po ramenech vah, a jak se lze domyslet, rozkomíhá jejich misky; ve zvěrokruhu následuje znamení Štíra po znamení Vah v druhé polovině října. Jedovatý trn akátu je jedovatým ostnem na ocase štíra; proud krve je proudem rybízové šťávy prosvícené sluncem. Jsme-li venku jen v košili, nemůže být taková zima; svítí slunce, barvy podzimu jsou syté. A to podstatné: bolest přivádí k vědomí sebe sama. V okamžiku, kdy se existence, byť třeba jen nepatrným škrábancem, stává nesamozřejmou, začínám se rozhlížet a zpočátku snad i trochu nelogicky ptát. Proč právě akát? Proč právě já? A kdo je ten „starší z nás dvou“? Na některé z těchto otázek odpovídají další verše básně, na jiné si odpovídá každý čtenář sám.
Malá poznámka ke smyslu celé básně: širokou působnost iniciační situace z první sloky, vystavěné na rafinovaném průniku „skutečnosti“ a symbolů, autor oslabil tím, že ji dále prostřednictvím dobře známých motivů („trnová koruna akátu“, „otvory po hřebech“, „stigmata“) připodobnil pašijovému vyprávění – ano, člověk, který tu v podzimním slunci vlastně zavadil sám o sebe, trpí po vzoru Krista.
Sbírka Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly utrpením začíná i končí. Její poslední báseň (Ještě bych) převádí, jak se zdá, nevyhnutelné utrpení existence do obdobně nevyhnutelného utrpení tvorby, totiž psaní: „Zde ta delta, po níž kloužou tenké žilky,/ je bolest, sval; jsem/ pouze záškub elektrod,/ jímž plním sypkou dřevovinu;/ ještě bych se rovně psal.// Tyto mé prsty – pětiramenný svícen z cínu – se dosud taví,/ nebo Prométheus zapil dar?// Je pět k ránu/ nachýlených;/ ještě bych se rovně psal.“
Všechny roční krajiny, sady a zahrady, obývané stromy, keři a jejich plody, jsou u Zedníka trpnými svědky počínání člověka, který má tu sladkou smůlu, že vidí za okolnosti, i to neblahé štěstí, že o tom chce a dovede psát. Vidí někdy až ke kořínkům tvého strachu, jindy až ke kamenům na dně minulých moří. Není divu, že tma na mnoho způsobů svědčí Zedníkovu člověku lépe, protože „světlo/ – s moudrostí úměrnou svému věku –/ mlčí“. Chtěl jsem zkrátka říct, že je dobře, že se Ladislav Zedník tenkrát o ten akát poškrábal.
Ladislav Zedník: Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly. Argo, Praha 2006, 84 stran.