Na táhlém pobřežním pásu, který kdysi napadli Saracéni
a biskup ho před nimi bránil, dnes hučí jen příboj –
klesání a klid a syčení vln na mírném ohni.
Ležíme tu bez hnutí, popraskaní jak naplavené dříví.
Hodil nás sem střední věk. Sůl spaluje každou vlnu,
písek ti krabatí obočí a krajíčky uší,
slunce rozžhaveně slízává hřeby přílivu.
Hypnóza pěny: ten věčný zvuk vln.
Nic není nekonečné. Maguelonská katedrála
ční jak otlučená skořápka na ostrově bitém větry.
Na stožáry v cypřišovém stínu usedají mořští racci.
A jestli to nás dva, uložené na písek, sežehne
jak obětinu, nebude to pro žádné božstvo,
a moře, které nás kolébá, si předpoví jen zmar.
Přesto jsme už odevzdáni. V tu chvíli den ustane,
polibek se přetaví na solnou fatu morgánu,
tvé prsty na mém boku zabolí pálivým sluncem.
Místo pohledu na tebe se odvrátím,
vzhlédnu a obloha se zřítí dolů – a tam, kde
jsme byli, už nejsme: jen vodorovný třes
akvamarínu. Plivance vln. Rozechvělý břeh.
Báseň v překladu Yvety Shanfeldové vybral Petr Borkovec