U Villeneuve-lès-Maguelone

Na táhlém pobřežním pásu, který kdysi napadli Saracéni

a biskup ho před nimi bránil, dnes hučí jen příboj –

klesání a klid a syčení vln na mírném ohni.

Ležíme tu bez hnutí, popraskaní jak naplavené dříví.

Hodil nás sem střední věk. Sůl spaluje každou vlnu,

písek ti krabatí obočí a krajíčky uší,

slunce rozžhaveně slízává hřeby přílivu.

 

Hypnóza pěny: ten věčný zvuk vln.

Nic není nekonečné. Maguelonská katedrála

ční jak otlučená skořápka na ostrově bitém větry.

Na stožáry v cypřišovém stínu usedají mořští racci.

A jestli to nás dva, uložené na písek, sežehne

jak obětinu, nebude to pro žádné božstvo,

a moře, které nás kolébá, si předpoví jen zmar.

 

Přesto jsme už odevzdáni. V tu chvíli den ustane,

polibek se přetaví na solnou fatu morgánu,

tvé prsty na mém boku zabolí pálivým sluncem.

Místo pohledu na tebe se odvrátím,

vzhlédnu a obloha se zřítí dolů – a tam, kde

jsme byli, už nejsme: jen vodorovný třes

 …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě