Trýzeň, co dozrála v něhu

Grögerové psaní proti smutku

V autobiografických textech svého závěrečného tvůrčího období si básnířka, prozaička a překladatelka Bohumila Grögerová často klade otázku, jaká je mez toho, co člověk unese. Lze se psaním ubránit smutku?

„Vidím ho zemřelého, jsem vydaná všanc,/ zpuchřelý trám/ mé tělo –/ cíp a cípek onoho světa:/ nikdy víc nikdy už tě neuvidím,“ čteme v Mayröckerové Rekviem za Ernsta Jandla (2001), které v roce 2006 přeložila Bohumila Grögerová. S partnerskou i autorskou dvojicí, experimentálním básníkem Ernstem Jandlem a básnířkou Friederike Mayröckerovou, ji i Josefa Hiršala pojilo dlouholeté přátelství. Podobná situace – smrt životního i tvůrčího partnera, svědectví o jeho odcházení, zkušenost absolutního prahu tělesného světa, „puchření“ milovaného i vlastního těla, hledání způsobů, jak akceptovat totalitu onoho „nikdy víc“ – provází i poslední texty Bohumily Grögerové.

 

Cípek světa

Mayröckerové patření na milencovu smrt nelze spojit s elementární básnickou iniciací, jak ji známe ze zkušenosti orfeovské. Orfeus dvakrát hledí na Eurydičinu smrt, díky čemuž jeho písně získají „lehčí tón“: sebelítostivý zpěv – …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě