Próza Čchena Čchiou-fana je dalším významným titulem současné čínské science fiction. Cyberpunkem ovlivněný román se odehrává na ostrově, který slouží jako obří skládka nejnovějších technologií. Kniha, která má sociální i ekologický podtext, nicméně ve výsledku dokládá, že se v Číně žádný vědecko-fantastický zázrak nekoná.
„Oficiální propaganda tvrdí, že science fiction se zabývá imaginací, a právě o tom je budoucnost (…) Ale to nejzajímavější z čínské sci-fi je ve skutečnosti mnohem podvratnější. Je to tak trochu jízlivý komentář dění ve společnosti. V Číně se teď mění spousta věcí tak rychle, že science fiction je často nejrealističtější způsob, jak popsat, co se děje.“ Takto popsal vztah čínské společnosti ke sci-fi americký spisovatel s čínskými kořeny Ken Liu, který do angličtiny přeložil převážnou část toho, co je ze současné čínské sci-fi na Západě známé. Jeho slova vystihují jeden ze základních znaků dnešních sci-fi románů z Číny. Při jejich čtení skutečně můžeme mít pocit, že uháníme kamsi kupředu a zároveň ztrácíme půdu pod nohama. V obecné rovině to platí pro megalomanské spekulace globální hvězdy čínské sci-fi Lioua Cch’-sina, v jehož slavné trilogii Vzpomínka na Zemi (2008–2010, česky 2017–2018; viz A2 č. 13/2020) se díky monstrózním technologiím dynamicky proměňuje samotný vesmír. Neustálá překotná transformace pohání i děj románu Čchena Čchiou-fana Silikonový ostrov, který poprvé vyšel v roce 2013.
Dohánění žánrového náskoku
Čchen rozhodně není taková celebrita jako Liou, nicméně západním čtenářům není neznámý. Některé jeho povídky vyšly v antologiích současné čínské sci-fi, které uspořádal zmíněný Ken Liu. Silikonový ostrov je pak po Liouových knihách asi nejznámější čínský sci-fi román na Západě. V první řadě je to ale text, který vrátí na zem občasné vzletné zprávy o tom, jak je dnešní čínská sci-fi skvělá a originální. Liou tak může působit díky tomu, že obchází některé konvence západní kosmické fantastiky; na Silikonovém ostrově je naopak znát, jak se autor snaží dohnat náskok, který čínská science fiction nabrala v letech kulturní revoluce, kdy tento žánr v Číně téměř nevycházel. Autor zápasí i s literárním stylem, který je občas těžkopádně popisný, někdy se snaží za každou cenu vytvořit vzletnou metaforu, často upadá do klišé a při popisech je mírně neohrabaný.
Hlavní předností knihy je její téma. Očima několika hrdinů nám román ukazuje život na Silikonovém ostrově, fiktivním místě, které slouží jako obří skládka technologického odpadu. Čchen se při psaní inspiroval reálným čínským městysem Kuej-jü, který bývá označován za největší světové odkladiště elektronického odpadu. Kromě zdevastovaného životního prostředí měla místní skládka vliv i na obyvatelstvo. To se živilo především rozebíráním odpadu na součástky, což spoustě lidí způsobilo vážné zdravotní problémy. Fiktivní Silikonový ostrov je v podstatě Kuej-jü posunuté do cyberpunkového prostředí. Nejsugestivnější je Čchen právě v popisech prostředí ostrova a bídných životů jeho obyvatel. Ostrov zaplavují především vyřazené protetické končetiny, které jsou hitem bohatých vrstev budoucnosti. Drastické popisy životů obyvatel ostrova díky všudypřítomným umělým údům dostávají poněkud surreálný nádech.
Sci-fi jako motor pokroku
Další motivy si Čchen vypůjčuje z cyberpunkové tradice, jak té západní, tak japonské. Stejně jako v mnohých západních cyberpunkových románech tu moc státu nahradil vliv velkých korporací. Silikonovému ostrovu vládne trojice vlivných rodin, která vykořisťuje běžné obyvatele. Kromě technokracie zde vládnou i prastaré pověry, jež v chaotických časech znovu získávají vliv. Vyprávění o chudé Mimi, která se stane středobodem zájmů celého ostrova, navíc směřuje k typicky cyberpunkové posthumanistické pointě – k vytvoření nové biotechnologické bytosti přesahující dosavadní horizonty lidství. Kromě toho je Mimi v něčem typická hrdinka anime – křehká dívka, kolem které se točí mocenské boje, dokud se díky pokročilé technologii nepromění v božskou bytost. A v jedné scéně Mimi dokonce řídí obřího mechanického robota.
Někteří západní kritici upozorňují na to, že Silikonový ostrov neměl problémy s čínskou cenzurou, přestože zobrazuje poměrně temnou budoucnost části čínského území. Tahle představa ale předpokládá, že čínská cenzura funguje primitivně, jako nástroj, který zadrží všechno, co nevyznívá pozitivně. O současném vztahu Číny ke sci-fi ale (vedle úvodního Liouova citátu) vypovídá spíše historka Neila Gaimana z jeho textu ve sborníku Postřehy z poslední řady (2016, česky 2019). Gaiman se na setkání čínských scifistů pořádaném přímo státem bavil s jedním čínským funkcionářem. Ten mu na otázku, co si Číňané slibují od sci-fi, odpověděl, že v Číně se sice vyrábí spousta špičkových technologií, ale žádné nové se tu nevyvíjejí. Zároveň zjistili, že špičkoví západní vývojáři prý často v mládí četli sci-fi. Takže sci-fi by mohlo mít vliv na kreativní myšlení… Za obří podporou, kterou Čína věnuje sci-fi nejen v literatuře, ale i ve filmu, může být právě představa, že sci-fi není jen reflexí vývoje, ale i jeho motorem. Čchenův Silikonový ostrov je vlastně neobyčejně trefným obrazem této představy. Imaginární místo vyrůstá ze skutečných čínských reálií jako noční můra, ale zároveň jako vize pokroku a nadlidské inteligence těžící z odpadků a utrpení.
Čchen Čchiou-fan: Silikonový ostrov. Přeložila Hana Do. Planeta 9, Praha 2021, 376 stran.
