Ostravské dny letos oslavily dvacet let. Při té slávě se děly věci, a tak jsem se vypravil do moravskoslezské metropole, abych navštívil jedenáctý ročník festivalu, který každé dva roky představuje současnou artovou a experimentální hudební tvorbu a co do velikosti i ambicí nemá v Česku obdoby. Festivalové bienále trvalo deset dní, uskutečnily se čtyři orchestrální koncerty složené pouze z nových skladeb a světových premiér (což je v našich podmínkách malý zázrak), proběhl osmnáctihodinový hudební maraton a na světlo boží byly vytaženy podivuhodné nástroje, jako například šestitónové harmonium.
Nadchlo mě mnohé, začnu ale u houslistky Hany Kotkové, která se už léta specializuje na „hudbu dneška“. Na bienále se představila jako sólistka hned čtyřikrát, mimo jiné v kompozici Invisible Terrain od Christiana Wolffa, který prý v šestnácti zaklepal na dveře Johna Cage a ukázal mu své skladby, načež mu skladatel řekl: „Dobře, budu tě učit a nemusíš mi za to nic platit.“ Další ze skladeb, v nichž Kotková hrála, byla Evta od Any Sokolović, skladatelky srbského původu, jež žije a působí v Montrealu. „It was fun piece to write,“ pověděla mi Sokolović o své kompozici v lavici katedrály Božského Spasitele. Nebylo to překvapivé konstatování – její radostné až dovádivé zacházení s hudebním materiálem ostravské publikum opakovaně upoutalo. V soudobé vážné hudbě je ostatně optimistické hravosti jako šafránu; mnohem spíše se setkáte s těžkotonážními tématy.
Premiéru měla skladba Luboše Mrkvičky For Large Ensemble, Part F, jež se neustále nápaditě proměňuje. Mrkvička v jednom starším rozhovoru hovoří o tom, že je „fascinován hustotou, která je důsledkem jakéhosi mocného bujení“. Každý detail v husté textuře jeho skladeb je propojen s určitou hudební „buňkou/okamžikem“. Pak se do toho vloží skladatelův hudební intelekt a započne bujení „na způsob neustále se rozrůstajícího květáku“, jak trefně poznamenal jeden Mrkvičkův kamarád.
V případě Ostravských dnů je klíčovou buňkou osoba Petra Kotíka, který v roce 2001 festival založil. Kotík v sobě spojuje suverénní sebejistotu a donkichotský idealismus. Ukázalo se to jako dobrá kombinace a ze skromných začátků vyrostl rozbujelý organismus, který láká k jedinečné hudební hostině i publikum daleko za hranicemi.
Vrcholem mé čtyřdenní návštěvy bylo jednoznačně provedení skladby Iannise Xenakise Persephassa, vytvořené v roce 1969. Šest hráčů vyzbrojených roztodivným arzenálem bicích nástrojů „obklíčilo“ posluchače ze všech stran. Lavice a židle byly schválně rozestaveny různými směry, aby si každý posluchač mohl zvolit vlastní místo v prostoru. Během intenzivního polyrytmického bouření slavného avantgardisty jsem si maně prohlédl spolusedící. Publikum bylo mladé, uvolněné, naslouchající. Jen na pár míst se snad přímo z Rudolfina teleportovali starší muži v oblecích, možná i s abonentním lístkem v náprsní kapse, což dodalo osazenstvu na pestrosti. Usmíval jsem se při představě, že tu vedle sebe sedí někdo, kdo během poslechu dešifruje Xenakisovy stochastické kompoziční postupy, někdo, kdo srovnává právě prožívané se svou oblíbenou noisovou produkcí, a určitě i takoví posluchači, kteří si prostě jen intuitivně užívají primordiální sílu hudby.
Někdejší šéfredaktor Vltavy Lukáš Hurník před časem v jedné internetové diskusi přišel s metaforou matrjošek: ta největší, vnější, podle něj symbolizuje kulturu obecně, v ní je zasunuta menší, představující bitvu za prosazení hudební kultury vůči kultuře slova a obrazu, následuje matrjoška filtrující tvorbu komerční od nekomerční a nakonec se přes „hodnotnou“ matrjošku s Beethovenem a dalšími klasiky dostaneme až k nejmenší figurce, která zosobňuje hudbu 21. století… Je to metafora symptomatická pro anachronický způsob myšlení, který soudobou kompozici vnímá jako chvost tradice vážné hudby od Bacha dál. Zároveň se jedním dechem a často vzletnými slovy dodává, že tato tradice je lepší než povrchní hudební průmysl, že být hudbou drcen má větší hodnotu než být hudbou baven a rozptýlen (další důvod, proč mě nadchla Sokolović).
Mezitím ale soudobá hudba vesele bují po vzoru květáku a oslovuje desítky lidí, kterým je Beethoven upřímně ukradený. V Ostravě to pochopili.
Autor je hudební publicista.
Ostravské dny: 11. bienále. Ostrava 19.–28. 8. 2021.